Jeden můj známý utužoval v krizových chvílích nervy tím, že se upínal k vizi vlaku, tak tomu říkal. „Stojíš na peroně a před tebou je parní lokomotiva, horká, hlučná, smradlavá. Zabírá celý tvůj obzor, nemůžeš vnímat nic jiného než lokomotivu a její vagony. Pak se rozjede, ještě chvilku hlučí a smrdí. Za chvíli už vidíš její poslední vagony, čím dál menší a pak zmizí. Tak je to se vším,“ vykládal můj známý. Metoda se mi líbí a pomohla mi se s nejednou takovou lokomotivou vyrovnat.
