Když jsme začínali náš rozhovor s Pucho Boedo (1959), španělským paralympijským medailistou z Atlanty 1996, řekl „Judo mě naučilo, že neexistují žádné překážky“.
Ale, začněme od začátku. Už je to více než pět měsíců, co náš oddíl byl osloven s možností vyzkoušet nové metody trénování a zároveň pomoci mladému nevidomému sportovci splnit jeho cíl, stát se jedním z nejlepších paralympijských sportovců v judu.
Tomáš díky svému onemocnění bohužel přišel o většinu svého zraku. Jak je nutné společné pracovat a trénovat? Jak dobře vysvětlit a naučit někoho, kdo nevidí, základy juda a rozvíjet jeho přednosti a dovednosti? Nápadů bylo hodně, ale pochybností také. Zvládneme to? Nezklame důvěru Tomáše?
Nakonec padlo kladné rozhodnutí, že do toho všichni půjdeme. A rozhodnutí to bylo správné, protože se ukázalo, že v tom nejsme sami. V komunitě judistů se vždy najde někdo, kdo se rád podělí o své zkušenosti a pomůže trefnými radami. Přesně v duchu idejí a principů Jigoro Kano, zakladatele juda.
Když se Pucho rozpovídal o tom, jak trénovat nevidomé judisty, bylo to inspirativní. Přijdete-li o jeden z nejdůležitějších smyslů, zrak, nemusí to znamenat konec vrcholového sportu. Naučíte se využívat jiné přednosti a není důvod se obávat trénování i s úplně zdravými judisty. Jaká byla jeho hlavní doporučení?
Puchovi patří velké díky za jeho rady a zkušenosti. Každé další setkání s ním bude pro nás velmi obohacující. Všichni bude dále pokračovat v každodenním úsilí zpřístupnit judo a jeho principy každému.