Černou kšiltovku si nesundá ani na chvíli, přitom v jeho tuctové kanceláři s malým balkonem a masivním trezorem v rohu je docela přítmí. Venku zrovna prší, což se na začátku září v horké Gruzii děje málokdy: „Konečně se dá volně dýchat. Cítíš, jak se vzduch občerstvil?“ Šedesátník Teimuraz Ugrekhelidze má hluboké modré oči, chraplavý hlas a špatnou angličtinu, takže musíme přes tlumočníka: „Gamarjoba! Sasiamovnoa! Ahoj, rád tě poznávám. Říkej mi Temu.“ To bylo tak…
