Hrají koncerty, vystupují v divadle, dělají soundtracky, mají neotřelé videoklipy. Kapelu Bert & Friends přehlédnete jen těžko: i díky osobě frontmana Alberta Romanuttiho.
Jeho kapela Bert & Friends v zimě vyprodala Rudolfinum, vystupuje v Národním divadle v inscenaci Bakchantky a po řadě letních koncertů na českých, slovenských nebo německých festivalech se na podzim chystá na turné po Asii. Další metou úspěšného zpěváka, skladatele, dirigenta a klavíristy Alberta Romanuttiho je však listopadový koncert ve Foru Karlín, kde pokřtí svou vůbec první desku.
Pracujete na nové desce, která bude po několika singlech a EP vaším prvním celým albem. Jaká bude?
Bude ze světa takového barevného, úžasného letního ostrova, kde se všichni můžeme scházet. Desku si tentokrát mícháme sami, takže v této imaginaci trávíme dost času. Pro mě má význam jako epos nebo jako postavit katedrálu. Když najdu zvuk, který roky hledám, je to obrovská radost. Zhmotní se niterné s vnějším.
Album vyjde v říjnu, měsíc před koncertem ve Foru Karlín, kde proběhne také jeho křest. Bude to velké jako slon. Je to pro nás obrovská věc, další meta. Lístky na koncert 23. listopadu jsou jakýmisi letenkami na návštěvu hudebního světa této desky. Bude to krásné všemi smysly.
Tou předchozí metou bylo vyprodané Rudolfinum loni v zimě?
Koncert v Rudolfinu byl fantastický, jeho záznam také brzo vydáme na limited edition vinylu, nebo jej lze shlédnout na iVysílání pod názvem Klasirdo v Rudolfinu. Díky téhle události jsme byli pozváni tento podzim na jazzové festivaly v Japonsku a Jižní Koreji.
Snad ještě přibudou další, když už budeme v téhle části planety. V létě koncertujeme v Česku, na Slovensku a Německu, a tak jsme šťastně vyhotovili název našeho roku World Tour 2024. Tak jdeme stále po schodech nahoru ke věži.
V Asii budete vystupovat s klasickou úpravou skladeb Bert & Friends, která zazněla už v projektu Klasirdo v Rudolfinu?
Ano, naši českou vizitku tam chceme přinést právě v tomto hávu, včetně těch fraků.
Kapelu Bert & Friends jste zakládal už během studií na konzervatoři. Živil jste se vždy jen hudbou?
Ano, hudbou jsem se začal živit už někdy během školy. Nejprve jsem hrál na piano po restauracích za pár stovek různě v centru Prahy, sám nebo s různými muzikanty. Párkrát jsem hrál i s dechovkou Na Vlachovce nebo s Bigbandem v Příbrami. Pak jsem začal jezdit s různými kapelami.
Během studia jsme všichni byli v několika kapelách zároveň, já jsem v jeden moment byl třeba v osmi, někdo třeba i v patnácti. Zjišťoval jsem přitom ale, že se potřebuji více věnovat vlastní tvorbě. Dnes už hraji jen s Bert & Friends a jinam si odskočím pouze výjimečně.
Vystudoval jste původně hudební skladbu a dirigování. Věnujete se vedle tvorby Bert & Friends i komponování vážné hudby?
Vážná hudba mě stále zajímá a nejvíc mě vede při vytváření hudebních kompozic k filmům. Ve filmovém prostoru mě hudba nebo sound design čím dál více fascinují. Mezi těmito dvěma médii cítím silnou jiskru. Ale vlastně je vždy se mnou i při vytváření našich písniček.
Vaše hudba zazněla například ve snímku Marťanské lodě. Pracujete už na nějakém dalším filmu?
Nyní pracuji na hudbě do připravovaného filmu Šimony Müllerové. Bude se jmenovat Rok draka a bude to taková speciální pohádka. Mám tam taky roli, a tak jsme nedávno vyrazili natáčet do Hongkongu a do okolní přírody.
Našli jsme tam třeba opuštěný klášter, do kterého nás navedli nějací obři, které jsme z dálky viděli stát na jedné hoře. Vůbec to nechápu. Doteď mi ten klášter zní v hlavě. V poslední době se mi v tomto ohledu dějí samé zajímavé radosti.
Takže se také věnujete herectví?
Minulé léto jsem hrál v debutu švédské režisérky Fanny Ovesen, od producentů filmu Vyšší moc, který mám moc rád. Obecně mám rád skandinávskou kinematografii. Na chvíli jsem se cítil jako Mads Mikkelsen, ale byla to fakt jenom chvilka.
Během covidového období jste s Janem Foukalem natočili osobní snímek Sami doma, což byl velmi odvážný počin…
Je to první česká bromance, kterou jsme natáčeli v průběhu tři čtvrtě roku u nás doma. Je to film o dobrém přátelství za zvláštních okolností. Kameru jsme měli zapnutou skoro pořád, snažili jsme se inscenovat realitu.
Vizuální složka je velmi spjata i s vaší hudbou, ke které patří neotřelé videoklipy, v nichž sám hrajete různá alter ega. Budete v nich pokračovat?
Na konci klipu Piš mi básně, který byl zahradní oslavou všech postav, které se v průběhu let zrodily, se s nimi loučím. S novou deskou vzniká i úplně nový svět, takže jedu dál. Například nová postava je Night Rider, na kterého si Měsíc posvítil v našem prvním videoklipu této desky.
Předlohou byl obraz, který jsem namaloval. Měl jsem příležitost strávit několik dní ve skvělém ateliéru spolu s malířem Fáňou a ten mě vedl. Noty se jenom poskládaly jinak a vznikly z toho dva obrazy. Jeden noční, jeden denní. A tak je to na tom ostrově jako na Zemi.
Stojíte také za hudbou pro představení Národního divadla s názvem Bakchantky, během něhož živě vystupujete přímo na pódiu. Kdy se bude zase hrát?
Bakchantky teď mají prázdniny a hrát se budou opět v lednu. V téhle inscenaci se vždy všichni rádi vidíme, tak se nemůžu dočkat. My v představení hrajeme kapelu, ale řeckou, hodně dávnou a je to strhující oslava. Někdy disko. Bylo nám ctí, že nás Národní divadlo oslovilo.
Není to vaše první spolupráce na poli divadla, loni jste vystupoval už také v projektu Cirk La Putyka po boku Katarzie, Vladimira 518 nebo 7krát3, který vzdával hold Petru Hapkovi. Je vám jeho hudba blízká?
Skladby Petra Hapky mi byly vždy blízké. Rád jsem tam proto zahrál na klavír melodie z filmu Panna a Netvor. Poprvé jsem se ocitl v cirkusovém šapitó.
Máte rád, když si různí interpreti vzájemně hostují na koncertech?
Jsem v tomto směru dost opatrný. Ani jsem to mockrát nezažil.
Ani s orchestrem? Při tvorbě hudby pro film Marťanské lodě jste spolupracoval s Orchestrem Berg…
Dirigent je právě lodí, která proplouvá každou náladou. Rád bych si jednou zadirigoval Mou vlast nebo třeba Janáčka v nové Vltavské filharmonii.
A to by se stalo před Strahovem, nebo až po něm? Narážím teď na váš počin, kdy jste vydali fiktivní záznam živého vystoupení pro 340 tisíc lidí, které se má odehrát v roce 2050…
Ono to vlastně už v roce 2050 proběhlo. Právě na té desce. Pracovali jsme na 2050: Live at Strahov asi od roku 2017, a když člověk při nahrávání zavřel oči, byl v tom momentě tam. Teď se tam můžu dostat každý den.
Když skládám hudbu, často si představuju různá místa, kde by potenciálně mohla hrát.
Je to taková mozaika tisíců zvuků, fotbalových arén, odrazů, a to smíchané do 360 stupňů. O tomto konceptu vědělo jen pár lidí, a proto když se potkali s ostatními fanoušky, byl to velký třesk.
Jak byste charakterizoval styl hudby, kterou tvoříte?
Když skládám hudbu, často si představuju různá místa, kde by potenciálně mohla hrát. Zamýšlím se, jak by asi zněla, kdyby hrála na plavečáku, v kavárně při snídani, v baru, na koncertě nebo z rádia v autě. Důležité je, aby nesla emoci.
Loni jste vystupovali jako předkapela na pražském koncertě britské skupiny The Foals. Jak důležité je pro vás živé vystupování z hlediska byznys modelu kapely?
V dnešní době kapelu živí především právě živé koncerty. Koncert s Foals byl super. Po koncertě jsme se sešli a zahráli si spolu ping-pong. Ukázat se novému publiku je vždy dobré. Je pak zajímavé slyšet třeba reakce od lidí, kteří vás slyší poprvé. Osobně jako posluchač mám taky rád podobná překvapení.
Čí hudbu si rád poslechnete?
Tvořím a poslouchám teď hlavně naše album. Nedávno jsme ale hráli na festivalu ve Frenštátu, kde jsem poprvé viděl interpreta Redzed. Ve světě je super úspěšný, ale u nás se o něm příliš neví. Dlouho jsem nic tak dobrého neslyšel.
