Pod minimalistickým návrhem je podepsaný Eduard Herrmann a Josef Tomšej. Co všechno je jeho součástí?
Že budou spolupracovat, na tom se domluvili na vánočním večírku u piva. Jejich prvním společným projektem se stala soutěž na design navigačních prvků a mobiliáře pro pražské hřbitovy. Eduard Herrmann a Josef Tomšej porotu přesvědčili nadčasovými prvky a minimalistickým tvaroslovím, které může udávat vizuální směr míst posledního odpočinku další stovku let.
Když se dnes půjdete projít na Olšanské hřbitovy, největší hřbitovní komplex nejen v Praze, ale v celém Česku, z poklidného rozjímání vás kromě občasného proběhnutí veverky nebo houkání v dálce projíždějící sanitky rozptýlí jen máloco.
Pokud jste však vizuálně citliví a běžně si všímáte jednotlivostí, které ostatní bez povšimnutí přehlížejí, může vás od kontemplace vyrušit více věcí. Například nepříliš vzhledné kohoutky na vodu vystupující ze země či velké okrasné sloupy označující jednotlivá hřbitovní oddělení.
Nejen na Olšanech jsou jich stovky. A protože je to jeden z klíčových prvků orientace na městském hřbitově, nejde je neminout. Jenže v prostředí zeleně jsou až příliš křiklavé a v kontrastu s tmavými náhrobními kameny na sebe bílé tabulky strhávají neúměrně velkou pozornost.
Tohle by měla změnit nedávno proběhlá soutěž Hřbitovních a pohřebních služeb hlavního města Prahy, která se rozhodla svůj vizuální jazyk změnit.
Jejími výherci se stali designéři Eduard Herrmann, který dlouhá léta působil v duu Herrmann & Coufal (oceněni jako Grand designéři na Cenách Czech Grand Design za rok 2020) a spolupracoval například s výrobcem městského mobiliáře mmcité, a Josef Tomšej, který byl zase součástí tandemu s Jakubem Berdychem Karpelisem a jeho značkou Qubus.
Oba přednedávnem své dlouholeté a úspěšné spolupráce ukončili, a ocitli se tak před otázkou, jak s kariérami dál naložit. „Byli jsme z konce projektů smutní. Jednou jsme se ale sešli na pivu a domluvili se, že společně půjdeme do první možné soutěže,“ vzpomíná Josef Tomšej na počátek spolupráce.
Právě tak se designéři dostali k návrhu navigačního systému a mobiliáře pro pražské hřbitovy. Ty se před dvěma lety díky osvícenému vedení rozhodly o celkovou změnu prezentace a v jiné soutěži získaly i novou vizuální identitu. O ni se postaralo grafické studio Lemon design a ilustrátorka Maria Makeeva.
Jenže nově vzniklou vizuální identitu z roku 2022 neměly hřbitovy na co umístit, a tak vypsaly soutěž na orientační prvky. Duo Herrmann a Tomšej tak vytvořilo nejen vzpomínané sloupy označující hřbitovní oddělení, ale mnoho dalších funkčních prvků.
Součástí vítězného návrhu jsou vysvětlující cedulky, vstupní cedule, nástěnky, ukazatele směru, zástěny na kontejnery, do nichž se na hřbitovech sbírají uvadlé květiny a vyhaslé svíčky. Pak také pumpy na vodu, stojany na konve, jež by v budoucnu mohly nahradit současné, oku nelahodící kohouty.
„Prvků, které jsme vytvořili, je celkem dvacet a pravděpodobně se budou dodělávat ještě další pro konkrétní pražské hřbitovy,“ říká Eduard Herrmann a připomíná, že jejich navigační a informační mobiliář by měl být od jara 2025 postupně instalován na celkově třiatřiceti pražských hřbitovech.
„Některé, jako je právě pumpa na vodu, vycházejí z naší iniciativy,“ doplňuje ho jeho tvůrčí partner Josef Tomšej. „Kohoutky, které jsou na hřbitovech dnes, připomínají spíše provokativní dílo Marcela Duchampa. Kdybyste je dali do galerie, mohli bychom je považovat za konceptuální umění,“ říká s nadsázkou.
Všechny prvky jejich minimalistického hřbitovního mobiliáře spojuje materiál a technologie výroby: litý kov. Pro ten se oba designéři rozhodli zejména kvůli jeho vlastnostem vzdorujícím času. Jen pro představu – informační sloupy z litého kovu, které jsou na hřbitovech dnes, tu jsou více než sto let.
Podobnou ambici mají i prvky českých designérů. Ti také upozorňují na to, že současné orientační prvky pražských hřbitovů – až na výjimky, kterou může být kubistický hřbitov v pražských Ďáblicích – postrádají jednotnou koncepci a mnohdy jsou spíše výsledkem vrstvení různých návrhů posledních desítek let.
„Kdykoli jedu do ciziny, navštěvuji hřbitovy. Jsou to skvělá místa pro běh, odpočinek nebo přemýšlení,“ říká Josef Tomšej. „Navíc krásně ukazují, jak jsme na tom jako společnost se vztahem k veřejnému prostoru a bezesporu i úctě k mrtvému,“ dodává.
Debata o veřejném prostoru se i v důsledku několika nedávných projektů opět nastartovala. A to je dobře, myslí si Eduard Herrmann s tím, že konverzace o tom, jak se dokážeme či nedokážeme o veřejná místa starat, dostává podobné iniciativy do zaslouženého popředí.
„Čím více se budeme aktivně bavit o smrti, tím budeme jako společnost šťastnější,“ říká designér. „Jsem rád, že se konečně nahlas řeší témata, jako je smrt, rituály nebo důstojné a netradiční loučení se zemřelými,“ doplňuje ho Tomšej a vyjmenovává další aktivity pražských hřbitovů snažící se zlepšit českou funerální kulturu.
Patří mezi ně například pohřební Ateliér, v němž si mohou pozůstalí uspořádat pietní rozloučení podle vlastních představ, v roce 2015 založený Les vzpomínek, první český přírodní hřbitov, kde je možné uložit popel zemřelých ke kořenům památečních stromů, nebo i relativní novinka, ekologický hřbitov Louka vzpomínek v Ďáblicích.
Mobiliář designérů Eduarda Herrmanna a Josefa Tomšeje by se měl začít vyrábět v následujících měsících a série jednotlivých prvků se budou pohybovat v řádech stovek až několika tisíců kusů. Odlévat se bude v Česku.
Ta otázka se nabízí: je spolupráce Eduarda Herrmanna a Josefa Tomšeje základem pro nový tvůrčí tandem? Ani jeden dlouhodobou spolupráci nevylučuje, oba se ale, možná i kvůli relativně čerstvým rozchodům s jejich předchozími spolupracovníky, brání zakládání nové značky.
Eduard Herrmann ostatně už v jedné působí. Společně se svou ženou, architektkou Klárou Koldovou, založili značku Nami Ñami Studio, kde se věnují vlastním experimentálním objektům.
Zároveň jako Nami Play tvoří herní intervence, založené na principu svobodné dětské hry. Výsledky jejich práce budou k vidění na letošním Landscape festivalu a Designbloku.
Josef Tomšej zase právě dokončuje architektonické práce na výstavě Uměleckoprůmyslového muzea v Praze a také projekt, ke kterému ho v rámci akce Křehký Mikulov přizvala Jana Zielinski a Jiří Macek.
„Je škoda, že hřbitovy nemají větší pozornost. Jsou to jedny z největších zelených ploch ve městě,“ říká na závěr Tomšej a vyzývá k jejich návštěvě. My k tomu přidáme další tip: Jednu si dejte ještě tento rok, další v létě 2025. Uvidíte, že poznáte změnu.
