Jak se měří knižní úspěch? Ne nutně počtem prodaných kusů, myslí si Marek Torčík, autor románu Rozložíš paměť.
Románový debut Rozložíš paměť básníka spisovatele a publicisty Marka Torčíka patří k nejdiskutovanějším knižním počinům minulého roku. Co pro autora znamená úspěch? Jak může spisovatele posunout ocenění Magnesia Litera? A proč rodáka z Přerova tak fascinuje paměť?
Bývá přirovnáván k francouzskému spisovateli Édouardu Louisovi, jeho autofikce popisující vyrůstání queer chlapce v Přerově pak svým vyprávěním postaveném na zdánlivě nahodilém proudu vzpomínek zase mnohým připomíná nedávno vyšlou knihu Roky nebo Paměť dívky francouzské spisovatelky a nobelistky Annie Ernaux.
I když sám Marek Torčík srovnávání s jinými autory rád nemá, nemohl se ocitnout v lepší společnosti. O tom, že podobný hlas na české literární scéně chyběl, svědčí i to, že si za svůj románový debut odnesl cenu Luxor Litera za prózu. A zdá se, že kdo jeho titul Rozložíš paměť nečetl, jako by nebyl.
Odráží se to i na číslech. „Kniha vyšla v druhé polovině minulého roku a od té doby jsme ji pro zájem čtenářů (navýšený i nominací a následným vítězstvím v Magnesii Liteře – Luxor Litera za prózu) dotiskovali,“ řekl Forbesu tiskový zástupce nakladatelství Paseka Matěj Senft.
Měřit ale úspěch svého díla skrze čísla prodaných knih a zisku není pro Marka Torčíka přirozenost. Vedle autorské tvorby vždy pracoval, ať už v jednom z největších českých nakladatelství, v umělecké galerii, nebo brigádně v gastronomii.
Hlavní pro něj je, aby myšlenky knihy tématizující realitu mladých queer lidí, ale i šikanu nebo generačně předávaná traumata, měly hmatatelný dopad na čtenáře. „Když jsem knihu psal, řekl jsem si, že budu mít splněno ve chvíli, kdy se mi povede změnit názor alespoň jednoho člověka,“ říká spisovatel.
Na rozhovor jsme vás vytáhli z práce. Odkud?
Pracuji jako literární agent. Firma, kde působím, spravuje licence na české překlady. Nejčastěji z angličtiny, němčiny, ale i z menších jazyků, spolupracujeme například i s tchajwanským nakladatelstvím.
Pomohla znalost literárního provozu cestě vaší knihy Rozložíš paměť?
Popravdě ne. Nemyslím si, že by to nutně znamenalo výhodu. Možná jen díky tomu více oceňuji práci všech lidí okolo. Na přebalu knihy je sice nakonec napsané jen jedno jméno, ale bývá to kolektivní dílo spousty lidí. Vezměme si třeba obálku: myslím, že grafička Nikola Janíčková (typografka a grafická designérka, spoluzakladatelka nakladatelství Take Take Take, pozn. red.) má mnohem větší podíl na úspěchu knihy než já. Pořád platí, že prodává obálka.
Do jaké míry jste vy jako autor do grafických úprav knihy vstupoval?
Na začátku jsem měl moodboard složený z několika oblíbených obálek, povětšinou zahraničních titulů. Ten jsme společně s nakladatelstvím Paseka předali právě Nikole Janíčkové. A ona z toho všeho vytvořila varianty návrhů, z nichž se vybral ten finální.
V některém z rozhovorů jste zmínil, že kdybyste měl možnost volby, sám byste na obálku neuvedl jméno francouzského spisovatele Édouarda Louise, ke kterému vás anotace knihy nepřímo přirovnává. Byl tohle podle vás od nakladatele až přílišný marketingový tah?
Sám bych to udělal jinak, ale zase nejsem knižní marketér a neznám přesnou cílovou skupinu Paseky. Myslím, že i tohle pomohlo knize uspět. Navíc je to v knižním světě dost běžná praxe. Třeba na detektivkách bývá dost často zmíněné, že je doporučuje Stephen King nebo že jsou podobné dílům nějakého jiného autora. A nikdo proti tomu nijak neprotestuje.
Kniha je na oficiálních stránkách nakladatele vyprodaná a probíhá její dotisk. Jaký byl do dnešního dne její náklad?
Tento dotisk už je, tuším, třetí v pořadí. Nevím, jak moc můžu o nákladech mluvit, ale ten první byl kolem patnácti set kusů. Ve srovnání s jinými autory je to samozřejmě pořád hrozně málo – nedávno jsem poslouchal rozhovor s Radkou Třeštíkovou a ta mluvila o tom, že prodala přes tři čtvrtě milionu knížek. To je pro mě neuvěřitelné číslo.
I tak mi ale to moje přijde vysoké. Přece jen mám zázemí v poezii a moje básnická sbírka (v roce 2016 publikované Rhizomy, pozn. red.) vyšla v nákladu tří set kusů. Vyprodala se až minulý rok, poté, co jsem vydal svůj románový debut.
Působíte v literární agentuře. Přemýšlíte o překladu a zahraniční distribuci vlastní knihy?
Myslím, že o tom autor nemá příliš šanci rozhodovat. V Pasece mají přímo člověka, který se věnuje licencování svých knih do zahraničí, a je to tedy primárně na jejich rozhodnutí. Ale ano, vidět svou knihu v regálech mimo Česko by mě rozhodně potěšilo. Myslím, že v tomhle ohledu může pomoci ocenění Magnesia Litera. Je to něco, co můžete ke knize přiložit a lépe ji do ciziny prodat.
Kam může autora cena Magnesia Litera podle vás posunout?
To je diskutabilní. Dost záleží na samotném titulu. Já jsem měl to štěstí, že ten můj byl vidět hodně ještě před cenou, takže je otázka, jak se to projeví na prodejích. Myslím ale, že u méně mediálně známých knih – jakou je například skvělá a čtenářsky náročnější Hella Aleny Machoninové – může Magnesia Litera přitáhnout zaslouženou pozornost těch, kteří by se k ní jinak nedostali.
Odkdy se dá psaním knih v Česku živit?
To nevím, asi by bylo dobré, kdybyste se na to zeptala někoho, kdo to tak skutečně má. (smích) Pravděpodobně se ale bavíme o statisících prodaných kusech. K tomu musíte připočíst festivaly, nejrůznější autorská čtení, která tvoří nejen pro české spisovatele podstatnou část příjmů.
Kolegyně Anna Nosková nedávno zpovídala Eliho Beneše, laureáta Magnesie Litery za nejlepší debut. Řekl jí, že když si spočítal poměr mezi výdělkem a počtem hodin stráveným rešeršemi, editací a psaním, vyšla mu hodinová sazba na pětačtyřicet korun. Jak jste na tom v tomhle ohledu vy?
Já si tohle odmítám počítat, protože bych se zděsil. Jednou jsem to udělal, jako autor článků a recenzí (Marek Torčík přispívá například do literárního časopisu Host, pozn. red.), a to možná bude ještě horší. Když píšete recenzi na knihu, musíte ji přečíst, udělat si rešerše a pak to celé sepsat. Odměna bývá v řádu nižších jednotek tisíc, což nedává vůbec smysl.
Přijde mi ale důležité se o tom bavit a myslím, že skvělou práci v tomhle odvádí jednak Asociace spisovatelů, pro publicisty pak třeba skupina Nadšením nájem nezaplatíš.
Zároveň si ale nechci vůbec stěžovat. Pocházím z prostředí, kde je pořád nepředstavitelné, že se psaním dá vůbec něco vydělat. Když jsem vyrůstal, bylo mi vtloukané do hlavy, že práce se rovná práce rukama. Co dělám teď, je pořád dost snové a pro spoustu lidí z mého okolí neuchopitelné.
Pocházím z prostředí, kde je pořád nepředstavitelné, že se psaním dá vůbec něco vydělat.
Vaši knihu jsem poslouchala v audioverzi na Českém rozhlase. Dostanete za to jako autor odpovídající honorář?
Něco dostanete, ale nájem z toho nezaplatíte. Co je pro mě ale daleko důležitější, je, že se díky tomu titul dostane k více lidem. Na čtení mi vadí, že má punc jakéhosi elitářství, nedostupnosti. Knihy jsou navíc poměrně drahé a na jejich čtení potřebujete čas. Je mi sympatické, že veřejnoprávní médium tohle trochu nabourává a dostává touto formou knihy k lidem, kteří by si je sami od sebe nekoupili.
Kdybyste se teď rozhodl, že chcete pracovat na další knize, budete si muset snížit úvazek, vezmete si neplacené volno, nebo budete psát po pracovní době?
Nejprve bych rád řekl, že mám štěstí. Nemám dítě, o které bych se musel starat. Není pro mě tedy problém přijít po práci domů a psát. V zaměstnání nedělám nic fyzicky náročného, takže mi na konci dne ještě zbývá energie.
Ano, bylo by asi fajn, kdybych se tvorbou dokázal uživit, zároveň mě ale moje práce baví a dává mi podněty. A je také pravda, že kdybych se rozhodl založit si rodinu, byla by vaše otázka daleko palčivější. Utáhnout rodinu, práci a po večerech ještě psát zní jako nepředstavitelná zátěž.
Zmínil jste, že do prodejů knihy nevidíte. Jsou to pro vás vůbec důležité údaje?
Pro mě osobně nejsou peníze z prodeje knih až tak důležité. Ale je to tím, že mám jistotu denní práce. Psát s normální prací je sice náročné, ale má to i svoje výhody. Nechtěl bych být v kůži autorů, kteří každý rok dva musí vyprodukovat jeden titul, ideálně bestseller, a pokud se to nepovede, jsou bez příjmů.
Nerad bych psal jen proto, abych se tím musel uživit. Rád bych tvořil do chvíle, dokud to, co píšu, bude pro lidi zajímavé, dokud budu mít co říct. Nemám potřebu psát za každou cenu.
Sebekvalitnější knihy, které nikdo nečte a o ničem nevypovídají, jsou zbytečné.
Vede podle vás tento tlak ke snižování kvality knižní produkce?
To bych říct nechtěl a rozhodně nechci ani nikoho soudit. Podle průzkumů Asociace spisovatelů a Obce překladatelů si psaním u nás jen pět procent autorstva vydělává pravidelně, většina méně než pět tisíc korun.
Pokles kvality bych viděl spíše v téhle prekarizaci. Ale pokud tlak autory navádí k tomu, aby šli blíže čtenářům, nemusí to být nutně od věci. Sebekvalitnější knihy, které nikdo nečte a o ničem nevypovídají, jsou zbytečné.
Jak se píše kniha pro český trh, kde většinu čtenářstva tvoří ženy? Reflektoval jste to při tvorbě?
Upřímně jsem s touto statistikou nijak nepracoval. Nemám potřebu rozlišovat mezi tím, zda mou knihu budou číst ženy, nebo muži. Jaký rozdíl by to vlastně měl být? Není pro mě důležité, kdo titul čte, jako spíš co se jím snažím říct. To je výhoda debutu. Knihu nepíšete s tím, že byste na ní chtěli zbohatnout, nepíšete ji s vidinou velkého úspěchu.
Díky tomu si ale můžete dovolit mnohem víc, jste odvážnější. Ostatně to na sobě pozoruji už teď: Rozepsal jsem něco dalšího a už mám od své knihy úplně jiná očekávání. Víc přemýšlím nad tím, jestli to, co píšu, bude pro lidi srozumitelné a zajímavé.
Když říkáte, že úspěch neměříte podle počtu prodaných knih nebo finanční odměny, podle čeho ho poznáte?
Těší mě, že se o knize mluví, a že se tak dostává pozornost tématům, která v ní jsou. Nejsem si jistý, jak moc dokáže kniha něco změnit, ale posvítit na důležité věci je minimálně jeden střípek do skládačky, jak se jako společnost pohnout správným směrem. Když jsem knihu psal, řekl jsem si, že budu mít splněno ve chvíli, kdy se mi povede změnit názor alespoň jednoho člověka.
A povedlo se? Máte zprávy o tom, že by někdo poopravil svůj názor na queer komunitu nebo další témata, která v knize řešíte?
Od pár lidí ano a velmi mě to těší. Mám zpětnou vazbu, že někdo se díky mé knížce více zamýšlí nad tím, jak mluví s druhými lidmi nebo jak o nich referuje, když nás neslyší. Jedna z hlavních myšlenek knihy byla, jak zraňující umí být jazyk.
Jak jednoduché je do dětí vštípit nějakou myšlenku, která se jim bude cyklicky vracet až do dospělosti jako ozvěna. „Nejez čokoládu, budeš tlustá“, to je dobrá ukázka toho, co si člověk v sobě může dlouho nosit. Takže když mi pak lidé píší, že si dávají větší pozor na to, co svým dětem říkají, nejde z toho nemít radost.
Jaká fráze zůstává ve vás?
Jsem odolný člověk a navíc velkou část věcí už díky psaní knihy necítím tak silně. Ale fascinuje mě, jak často říkáme klukům, aby se nechovali jako holky. Jako kdyby to byla nějaká urážka. Ženské, feminní atributy má spoustu lidí tendenci vnímat jako něco méně hodnotného, síla je naopak považovaná za mužskou vlastnost.
I přesto znám tolik žen silnějších než mužů, možná právě proto, co všechno si s nimi musely vytrpět… Tohle je takový můj leitmotiv, kterému se pravděpodobně budu ve své tvorbě dál věnovat.
Existuje i moment, kdy je potřeba naučit se zapomenout.
Samotnému psaní knihy předcházely dlouhé rešerše nejen o tom, jak funguje paměť. Je něco, co vás během nich překvapilo?
Nejvíce mě fascinuje naše tendence paměť externalizovat: Do knih, ale i do našich telefonů. Sám v něm mám tisíce a tisíce fotek a mobil mi je občas připomíná jako „vzpomínky“, i když jsou to momenty, které si sám nepamatuji.
Souhlasím s tvrzením, že kdo si nepamatuje minulost, je nucen ji opakovat, na druhou stranu věřím, že existuje i moment, kdy je potřeba naučit se zapomenout. A mám pocit, že v současné době nám to technologie neumožňují.
Jak od nich utíkáte?
Běhám, fotím a čtu. A také zahradničím. Partnerovi rodiče mají kousek od Pardubic zahradu, kde jsme vysázeli louku.
Jaká kniha vás v poslední době zaujala? Co byste našim (ale i vašim) čtenářům doporučil?
Doporučuji jedinečnou básnickou sbírku Puma M od Kristiny Láníkové, knihu Vojtěcha Pecky Továrna na lži: výroba klimatických dezinformací, dětskou knihu Ani holka, ani kluk od Marty Kelbla a pak Pracovat od Kateřiny Nedbálkové, která přináší velmi zajímavé rozhovory o práci.
