Kdysi dávno bylo pro mnoho Čechů i Slováků nekonečně vzdáleným rájem třeba Thajsko. Dnes? Realita je zcela jiná. Při troše štěstí mohou sehnat letenku do Bangkoku a zpět do osmi tisíc korun, večer nasednout do letadla a za osm hodin být v cílové destinaci. Rychlé a cenově dostupné. Není ale všechno zlato, co se třpytí.
Každopádně je však cestování podstatně jednodušší, než když jsem jel úplně poprvé k moři. Dodnes si pamatuji na svou první cestu ke „slovenskému moři“ v Chorvatsku – 32 hodin v autobuse s rozbitou klimatizací jen tak nezapomenete.
Vedle dnešní atraktivity a dostupnosti cestování však existuje i ta odvrácená strana. Tam, kde je turistů již příliš mnoho, se kouzlo místa jaksi vytrácí. A není divu, že místní obyvatelé začínají být na cizince alergičtí. Naštěstí ale stále existuje mnoho míst, kde tuláky z celého světa vítají s úsměvem na tváři – například v Namibii.
Kdybych sem cestoval před třiceti lety, tak bych navštívil část Afriky, kterou kolonizovali Němci a později Holanďané „převlečení“ do jihoafrického kabátu. Svůj současný název dostala oblast až po oficiálním potvrzení nezávislosti. Psal se rok 1990 a svět poznal novou zemi pojmenovanou podle její největší chlouby – pouště Namib, nejstarší pouště na světě.
Na rozdíl od sousední Jihoafrické republiky sem každoročně zavítá mnohem méně turistů. To je právě ten důvod, proč jsou k nim místní obyvatelé tak vstřícní. Je tu však ještě jedna věc.
Starší generace si stále ještě pamatuje koloniální časy. Po dlouhá léta jim bylo vštěpováno do hlavy, že bílá pleť je víc než tmavá. Dnešní generace, které se zde také říká „born free generation – svobodně narozeni“, se o ponuré minulosti dozvídá jen z vyprávění a učebnic.
Starší obyvatelé tak stále jaksi „přehnaně“ projevují respekt a podřízenost každé bílé tváři, kterou vidí. Ve městech se tento fenomén z větší míry už nevyskytuje, ale na venkově se nic nezměnilo.
Návštěva odlehlých oblastí je jako cesta zpět v čase. Pro mě, bělocha, který sem přijíždí v doprovodu místního obyvatele, je to zcela nová zkušenost. Ve vesnici jsem atrakcí číslo jedna. Mnoho lidí se sem chodí dívat, jak taková bílá tvář vlastně vypadá.
Ti odvážnější přicházejí i na kus řeči. Ti stydlivější jen vykukují zpoza stromů a bezpečné vzdálenosti. Koneckonců je tam bílý muž a u nich člověk nikdy neví…
Před příchodem bělochů do jižní Afriky se v oblasti pohybovaly různé kmeny. Podle nich byly pojmenovány i jednotlivé regiony. S příchodem Evropanů se vše změnilo.
Ti začali kontinent doslova porcovat jako čerstvě upečený dort. Bez ohledu na to, že se nacházeli na cizím území, kde žily cizí národy. S tím je samozřejmě přímo spojeno krveprolití typické pro bílé „objevitele/dobyvatele“ světa.
Ten druhý název mi připadá výstižnější. Při pohledu na hranice, které jsou na mapě Afriky i dnes, je stále patrné, že černý kontinent byl rozdělen bílou rukou, která vytvářela čáry pomocí pravítka. Takto rozdělila rodiny a kmeny, které spolu žily po staletí. Pro nic za nic. Přírodní bohatství a vidina zbohatnutí měly větší moc a význam než lidské životy černochů.
Menší kmeny byly zcela vyhlazeny. Ty větší přežily i šílené genocidy. Nejznámější namibijský kmen, Hererové, byl smutným hlavním hrdinou právě německé kolonizace. Tou se bílé tváře chtěly zmocnit toho, co domorodci bránili. Po mnoho generací zde žili v míru. Vymýšleli způsoby, jak se bránit před divou zvěří. Pak ale přišel bílý muž a ubránit se nedokázali.
Spoutaní v okovech a řetězech byli deportováni hluboko do pouště. Bez vody a jídla. Když byli dostatečně daleko od civilizace, tak byli ponecháni svému osudu. Tímto způsobem byl vyhuben téměř celý kmen.
Mířím na sever země, blízko hranic s Angolou. Místní obyvatelé tomu říkají Wambo Land. Podle kmene Oshiwambo. To je jeden z hlavních kmenů dnešní Namibie.
Přicházím k tradičnímu domu, který vypadá téměř stejně jako ten, který by zde stál před stovkami let. Dřevěná ohrada a v ní malé kulaté příbytky. Každý z nich má svou vlastní funkci. Jeden slouží ke spaní, další k odpočinku v horkých dnech, další jako skladiště sušených potravin.
Svoje místo tu má také kurník nebo uvítací prostor pro hosty. Ten je vyroben ze tří velkých kusů dřeva ve tvaru písmene „U“. Ve středu je ohniště, kde se vaří jídlo. Moderní doba dorazila už i sem a v rohu je místnost vyrobená z vlnitého plechu.
Donedávna tu ještě neměli vodovod. Jedno z odrostlých dětí však zaplatilo za dotažení potrubí, a proto se toto místo posunulo výše na společenském žebříčku ve vesnici. Elektřina tu není, ale nepřijde mi, že by tu scházela.
Přesouváme se dále, k dalšímu tradičnímu kmeni, který má hlubokou historii. Himbas. Zejména ženy z této oblasti jsou nápadné svým vzhledem. Od pasu nahoru jsou nahé. Jediné věci, které nosí na těle jsou ty, které určují jejich společenské postavení v kmeni. Podle ozdob ve vlasech, náhrdelníku na krku nebo náramků na končetinách lze snadno poznat, kolik má žena dětí, zda je svobodná, či ne.
Mladé dívky s příchodem první menstruace ztrácejí možnost umývat se, jako to dělávaly dříve. Až do smrti se musí mýt výhradně kouřem z doutnající trávy. Dým se zde používá i k praní toho mála oblečení, které nosí. Nejčastěji je vyrobeno z kozí kůže, která je snadná na údržbu.
Významné zastoupení zde má i další zvíře. Kráva. Ta je pro muže měřítkem materiální solventnosti. Čím více krav muž má, tím více manželek si může vybrat. Na monogamii se tady příliš nehraje.
Lidé z kmene Himbas nevěří v Boha. Odnepaměti věří v moudrost dávných předků a posvátný oheň. Předkové radí tehdy, když si současná generace neví s něčím rady.
Podobně jako mnoho kmenů v Africe byli i Himbové nomády. Putovali po zemi, dokud nenašli ideální místo. Na něm rozdělali oheň a kolem něho pak postavili jednoduchá obydlí. Oheň musí být vždy středobodem celé komunity. Je to místo, kde se lidé scházejí, aby si popovídali, vyřešili své problémy nebo se i najedli.
Moderní Namibie je reprezentována městy. Život v nich je stejný jako v jiných městech po celé planetě. Lidé z jednotlivých kmenů mluví svým vlastním jazykem. Aby si navzájem rozuměli a mohli se spolu domlouvat, přijala vláda jako hlavní jazyk angličtinu. Díky ní se Himba může domluvit s Hererem, Damara s Oshiwambo nebo s ostatními kmeny.
Angličtina je tedy jakýmsi komunikátorem napříč celou zemí. Platí to zejména pro mladou generaci. Ti starší se anglicky domluví jen sporadicky. To však nic nemění na tom, že cizince vítají stejně přátelsky, dokonce i víc vřele než místní.
Bez ohledu na to, jestli jsme si rozuměli slovy, se mě všichni ptali, jak se mám, jaká byla cesta, jestli nemám hlad. Každý chtěl prohodit alespoň pár vět a ujistit se, že je vše v pořádku. To jsou krásy cestování do země, která ještě nepraská pod náporem turistů.
