Senát ve stávající podobě se stal problémem, který je třeba systémově řešit.
Blíží se nám opět termín doplňovacích senátních voleb, kdy senátoři volení na dobu 6 let jsou obměňováni či znovuzvoleni po třetinách vždy po 2 letech. Teoreticky se tak může sestava senátorů zcela vyměnit až po 6 letech. Senát hlasuje o změně naší ústavy a ústavních zákonech, přičemž k tomu potřebný počet hlasů z celkem 81 senátorů jsou 3/5 všech hlasů senátorů. Není na škodu, aby si tyto a některé další skutečnosti naši občané dostatečně uvědomili ještě před nadcházejícími doplňovacími volbami do Senátu PČR, jejichž první kolo se uskuteční ve dnech 2. a 3. října tohoto roku. Dvojnásob to platí pro zastánce referend, neboť i o zákoně o referendu bude senát spolurozhodovat. Pojďme si ale říci k senátu něco více.
Hovoříme-li o tom, že Senát ve stávající podobě v zásadě dubluje funkci Sněmovny, je třeba upozornit ale současně na to, že senát z hlediska obvyklého počtu voličů na senátních volbách reprezentuje méně než 15 % voličů. Mandát zvolených senátorů je tedy velmi slabý.
Realitě tudíž neodpovídá ani pořadí našich vrcholných představitelů v hierarchii státní moci. Stačí se podívat na následující údaje o jejich pořadí v této hierarchii a o počtu hlasů, jimž byli tito představitelé do svých funkcí zvoleni:
Z uvedených údajů vyplývá, že 2. muž v našem státě podle této hierarchii má z hlediska obdržených hlasů nanejvýš mandát na úrovni krajského zastupitele či starosty malého města, ne více. Tato situace se trvale opakuje a je třeba ji adekvátně řešit v souvislosti s nutnou úpravou naší Ústavy.
Složení senátů neodpovídá rozložení sil na naší politické scéně (stačí porovnat se složením Sněmovny). Příčinou této situace je nejen nízká účast voličů na senátních volbách, nýbrž i jejich skladba – vesměs z řad voličů opozice u nás řízené ze zahraničí. Přesto si Senát, jehož všech 81 senátorů bylo zvoleno hlasy celkem necelých 850 tis. voličů (= 10,2 % voličů) dovoluje zpochybňovat mandát prezidenta republiky, kterého volilo více než 2.853 tis. voličů, tedy téměř 3,5krát více než jich všech v počtu 81.
Výsledkem toho je pak snaha části Senátu o prosazování zahraniční politiky odlišné od politiky našich dalších vrcholných orgánů (vlády, prezidenta a Sněmovny), ačkoliv to Senátu z hlediska náplně činnosti naprosto nepřísluší a ačkoliv má Senát takto nízký mandát.
Spolu s žalováním některých europoslanců na náš stát a vládu v Bruselu a provokacemi ze strany primátora Prahy a starostů některých městských částí Prahy vůči Rusku a Číně při současné nečinnosti našich vrcholných orgánů (či přímo soudu a policie) to jasně ukazuje na rozpad státní moci v ČR, což dává podnět k jejímu přebírání nám cizími nadnárodními silami. Sílí tak opět snahy o zrušení poválečných dekretů prezidenta Beneše, o opětovné ovládnutí našeho pohraničí ze strany sudetoněmeckých krajanských spolků, o restituce majetku cizí pobělohorské šlechty u nás, která za 2. sv. války spolupracovala s hitlerovským Německem atd.
Pozice senátu a jejího předsedy je sice legální, není však legitimní. Téměř nikoho nezastupuje, což je vážným problémem. Krom toho si ještě osobuje kompetence, které mu nenáležejí.
Ve vztahu k zahraničí tím však nečinnost našeho státu k uvedeným výstřelkům nemůžeme omlouvat. Nemůžeme ani spoléhat na to, že jiné státy se spokojí s pouhým vyjádřením, že za politiku našeho státu je odpovědná vláda. Když ji Senát či pražští radní narušují, tak ale mlčí a nekoná. Situace je taková, že Senát, který byl od počátku zbytečný, se stal v poslední době naší zemi navíc škodlivým a nebezpečným.
Senát se tedy ve stávající podobě stal problémem, který je třeba systémově řešit.
Navrhovaná změna spočívá v návratu senátu k původnímu účelu jako zastupitelskému orgánu občanů, nejlépe formou jeho přeměny na Sněm krajů, kde zástupci jednotlivých krajů přímo volení místně příslušnými občany budou jimi též kontrolováni a případně odvoláváni. Činnost tohoto orgánu musí být znovu vymezena, a to ryze na vnitrostátní působnost, postavení jeho předsedy musí být přímo úměrné významu této instituce a velikosti jejího mandátu od voličů. O jeho pozici druhého nejvýznamnějšího představitele ČR nemůže být vůbec řeči. Minimálně ne do doby, než si Senát získá k tomu potřebnou důvěru občanů.
Přínosy takového řešení:
Takový krok si vyžaduje ústavní změny, kterou dle stávající ústavy schvaluje kromě 3/5 přítomných poslanců ve sněmovně i souhlasu 3/5 všech senátorů (tj. 49 senátorů). To platí mimochodem i pro schvalování podmínek referenda, zejména v souvislosti s příp. úpravou Ústavy. Naznačená změna tedy předpokládá souhlas potřebného počtu senátorů, čímž předejdou případné likvidaci senátu jako zcela nepotřebného orgánu.
Poslední události a skutky senátu nasvědčují tomu, že tato záležitost se stala velmi aktuální, neboť senát vystupuje proti zahraniční politice naší vlády, uzavřeným mezinárodním smluvním závazkům ze strany našeho státu a českým národním zájmům, a to již zcela otevřeně.
Dojde-li k tolik potřebným změnám v personálním složení Senátu, lze celou záležitost řešit nejspíše jeho transformací návratem k jeho původnímu zaměření, a to výslovně již v podobě Sněmu krajů a s potřebnou úpravou náplně jeho činnosti, neboť personální složení tohoto orgánu v budoucnosti bez dalších navržených změn nedává předem žádné záruky trvalého zlepšení. Je proto nezbytné řešit tuto záležitost systémovým opatřením.
K této změně, jakož zatím alespoň k částečnému zlepšení reputace Senátu přispěje i volba takových senátorů, kteří budou zárukou takové nápravy.
K tomu musí ale přispět vhodným výběrem kandidátů a zvýšenou účastí na senátních volbách (a to příp. v obou kolech)i sami naši občané-voliči.
Heslo pro tyto senátní volby je tedy jasné: „Tchajwance nebrat“! Ti, co již pronikli do Senátu, nám zavařili už více než dost.
