Rád bych se vrátil k televizní diskusi na ČT, kde jsem byl 19. 8. hostem pořadu Události komentáře, spolu se dvěma dalšími kolegy europoslanci – paní Ditou Charanzovou z ANO a Alexandrem Vondrou z ODS. Tématem byla situace v Bělorusku po „neplatných volbách“. V okamžiku, kdy jsem srovnával stav demokracie v Bělorusku a Turecku, které je, jak víme, členem NATO a kandidátskou zemí na vstup do EU, jsem byl moderátorkou Světlanou Witowskou přerušen, a aniž by mě nechala domluvit, obrátila se na Alexandra Vondru, který pak měl dost času na to, aby vyjádřil svůj názor, že ve srovnání Běloruska a Turecka je na tom, co se demokracie týče, Bělorusko mnohokrát hůře. Je to očekávaný, a přesto smutný postoj politika, který má v první řadě na mysli zájmy NATO a USA, až pak Evropy, nemluvě o České republice.
Sultán Erdogan je prý občas „s demokracií na štíru“, ale Lukašenko mnohem více. V souvislosti s aktuálními demonstracemi v Bělorusku se hovoří o různém počtu zraněných, zatčených a mrtvých, prý až několik desítek. I kdyby – osobně se domnívám, že počet mrtvých je „poněkud nadnesený“- kam by se diktátor Lukašenko hrabal na váženého spojence v NATO Erdogana.
I kdybychom „přeskočili“ bombardování kurdských měst na východě Turecka v roce 2015 poté, co ztroskotaly rozhovory mezi vládou Turecka a Kurdskou stranou pracujících (PKK), která je stále největším symbolem odporu kurdského obyvatelstva proti turecké represi. I kdybychom velkoryse přehlédli rozstřílené trosky, pod nimiž pod pásy tanků umíraly stovky lidí v tzv. „uzavřené zóně“ jen ve městě Diyarbarkir, kurdsky Amed, mohli bychom si všímat, jaké jsou osudy těch, kdo se odváží kritizovat vládu prezidenta Erdogana.
Starostové velkých kurdských měst, právě jako je Amed, Mardín a Van, stejně jako mnoha menších obcí na jihovýchodě země, jsou pravidelně poté, co zvítězí ve volbách, odvoláváni a nahrazováni nucenými správci z vládní strany AKP. Poslanci za opoziční prokurdskou stranu HDP jsou zbavováni imunity, odvoláváni, souzeni a zavíráni. Důvod je stále stejný – „podpora teroristické organizace“, kterou se myslí PKK. Sazba je různá – od 7 do 15, ale i 30 let či doživotí.
Abychom si nemysleli, že represe se týkají jen Kurdů, jsou stále ještě, 4 roky po nezdařeném puči proti prezidentu Erdoganovi, jehož pozadí je stále nejasné, zatýkány stovky a tisíce údajných přívrženců hnutí duchovního Fetulláha Gülena, toho času v exilu v USA, který je označován za strůjce puče.
V současné době je západní tisk kromě událostí v Bělorusku zahlcen i dohady nad zdravotním stavem opozičního ruského politika Alexeje Navalného. Mluví se o otravě – za kterou je podle většiny západních médií samozřejmě Putin. Navalnyj byl převezen do Německa, tak doufejme, že pokud se otrava prokáže, nebude jed „dodán“ až po činu. Ruští lékaři deklarují, že stopy jedu nenašli, ale kdo by jim v západní Evropě věřil, že.
O tureckém opozičním politikovi Selahattinu Demirtasovi (na obr.) se téměř nemluví, a to přesto, že byl za svou politickou činnost odsouzen k dlouholetému vězení. Loni utrpěl ve vězení infarkt, který ho vážně ohrozil na životě. Přesto nebyl podmínečně propuštěn, stejně jako po rozsudku Soudu pro lidská práva ve Štrasburku, který v roce 2018 nařídil jeho propuštění z vězení. Erdogan se nechal slyšet, že rozhodnutí soudu Rady Evropy není pro Turecko závazné. Selahattin Demirtas je uvězněn od listopadu 2016. Je proti němu vedeno 93 trestních řízení a hrozí mu dva doživotní tresty.
A čím že to tak pohněval sultána? V roce 2014 se umístil na třetím místě v prezidentských volbách v Turecku a ze „své“ Demokratické strany lidu (HDP) udělal třetí nejsilnější stranu v zemi i v parlamentních volbách. Celou svou právnickou kariéru věnoval obhajobě a prosazování práv kurdské menšiny, například aby mohli mít Kurdové školství ve vlastním jazyce. Byl jedním ze zprostředkovatelů rozhovorů mezi vládou a PKK. To, že se v této době stýkal s představiteli PKK, pak posloužilo k jeho obžalobě.
Selahattin Demirtas se narodil 10. dubna 1973 v rodině Zaza (Zaza jsou lidé, kteří hovoří kurdským dialektem, máme o nich málo informací, turecký stát je asimiloval jako „horské Turky“). Jeho politická angažovanost začala v roce 1991 smrtí Vedata Aydına, stranického úředníka jedné dělnické strany. Vedat byl kurdský politik, který byl odsouzen za to, že hovořil kurdsky během setkání IHD. Turecko zakazuje Kurdům veřejně mluvit jejich jazykem na veřejných místech. V červenci 1991 byl Vedat zabit a viníci nikdy nebyli nalezeni. Kurdové demonstrovali a policie zahájila palbu do davu, bylo 13 mrtvých a mnoho zraněných. Policie později řekla, že Kurdové házeli kameny a že střelba byla jen obrana. Dodnes nikdo neví, co se skutečně stalo.
Tato událost přivedla Selahattina Demirtase posléze až ke členství v HDP, která se mu stala osudnou. Po jeho uvěznění se nad ním „zavřela voda“ a kromě lidí, kteří sledují situaci v Turecku a jeho agrese uvnitř i vně státu, o něm nikdo neví. Občas někde probleskne, že ve vězení napsal už dvě knihy povídek, které vyšly v mnoha jazycích. PKK je na seznamu teroristických organizací údajně i u nás. Když ale Kurdové vsadili na demokratickou soutěž, prohráli opět.
To všechno pan Alexandr Vondra možná ani neví nebo je mu to jedno. Prostě partner v NATO může mít možná občas „drobné“ nedemokratické výstřelky, ale v zásadě je to proti Lukašenkovi pořád osvícený demokrat, protože tak to evropští a američtí politici chtějí vidět. Věřím ale, že čím dál tím více lidí i u nás si uvědomuje, že toto pokrytectví nelze už dlouho akceptovat.
