Jiří Jírovec
3. 10. 2019
Jako dědka mě zpráva o odchodu Karla Gotta dojala. Ne hned, protože jsem spíš na folkaře, nemám doma ani jednu Gottovu píseň a těžko bych šel na jeho koncert. Na slzy došlo, až když se v mediích začala objevovat vyrovnanost pohledu: No zpěvák byl dobrej, ale ne světovej, protože nepronikl na anglofonní trh. A podepsal Antichartu a kdoví, jestli nebyl hajzl, který si to všelijak leštil u vrchnosti. Zajímavá byla snaha Řezníčka a Witovské v Událostech a Komentářích 2.10. 2019
(1) vnést alespoň něco pochybností do pozitivního vztahu veřejnosti ke Gottovi.
Počínání dua Ř&W odráží indoktrinaci české společnosti, která se ocitla v péči ÚSTR a má věřit, že v letech 1948-1989 existovala v Československu scuknutá masa režim nenávidějících občanů. Takový obrázek poněkud narušují uměci, kteří místo Charty podepsali Anti- a pak to, že zhruba pětina dospělých byla v KSČ.
Nic se prý tehdy nesmělo, všichni jsme nehorázně trpěli, takže je podezřelé, když se objevil někdo jako Karel Gott; tak praví badatelé o minulosti.
Napadá mě Václav Pačes, můj o ročník mladší spolužák z Přírodovědecké fakulty KU a pozdější Předseda AV ČR. Ten si od komunistů vytrpěl své! Jeho trápení lze zvýraznit použitím politicky správných slov takto: ....V roce 1960 byl, spolu s několika desítkami podobně postižených, nahnán komunismem na Přírodovědeckou fakultu Karlovy university. Během kandidátské práce v ústavu ČSAV trpěl pod kontrolou přesvědčeného komunisty Šorma. Po třech letech teroru v ústavu byl přinucen přijmout titul "kandidát věd", který komunisté zavedli podle sovětského vzoru. Nestačil si ani vydechnout a byl zlovolným režimem odsunut na dva roky na univerzity v Chicagu a ontarijském Hamiltonu. Návrat do komunistické společnosti, plné závisti a zmaru, byl pak dovršením útlaku…
Nápad uspořádat Gottovi státní pohřeb narazil na Havla. Tyhle pocty jsou prý určeny prezidentům. Potíž je v tom, že se prezidentem může stát každý, kdežto Gottem nikoli.
Havel, vypěstovaný Západem, byl absolutním Čecháčkem, který měnil názory tak, jak to cesta mezi mocné vyžadovala. Těžko může být považován za příklad hodný následování.
Karel Gott chtěl být interpretem. Výborným a nejlépe vynikajícím. Vyžadovalo to tvrdou práci, a on to dokázal. To je zřemé i takovým hudebním analfabetům, jako jsem já. Státní pohřeb je pozdním projevem uznání, ale o Gotta v něm již nejde.
