Rostislav Iščenko
15. 9. 2019 zvezdaweekly
Americký i francouzský prezident sází na Rusko jako na parní lokomotivu, která může je osobně vtáhnout mezi vůdce a jejich země do světlé budoucnosti. Emmanuel Macron je při vší své bankovní standardnosti a vnější emočním lakoničnosti (která je často mylně považována za skromnost a dokonce i ostych) ve skutečnosti velmi nekonvenčním politikem. Dost na tom, že od prvních dnů svého prezidentování jasně nastínil cíl soutěže s Angelou Merkelovou o osobní vůdcovství v Evropě, a také se pokouší se přivést Francii k samostatnému vůdcovství Evropské unie (obejítím Německa). Tvrdost proti demonstrantům Je třeba mít na paměti, že Merkelová je jediná barevná (i když ne příliš výrazná) skvrna na celkovém pozadí evropské konformní šedi. Aby s ní mohl soutěžit (a když se Macron stal prezidentem, ještě se nechystala odejít do důchodu), musel se ostře odlišit od mas.
Je třeba vzdát Macronovi hold. Vyděluje se. Lze jej nazvat Trumpem naopak. Jako antipodu amerického vůdce ve všem se mu však daří šokovat experty ve stejné míře a vyvolávat bouři rozporných pocitů u vlastního národa.
Od začátku Trumpovy vlády zaznamenali američtí politici a média rozkol v americké společnosti, který je rozsahem srovnatelný (tvrdili, že je dokonce větší) s tím, co bylo v předvečer a během občanské války v letech 1861-1865. Trump přežil ostrou fázi rozkolu, který opakovaně vyústil do nepokojů v různých městech USA, ale uhlíky doutnají a oheň může kdykoli znovu vzplanout.
Za Macrona se ve Francii konala nejrozsáhlejší, od "studentské revoluce" za de Gaulla, nejostřejší a nejzdlouhavější lidová vystoupení. Celkově se mu podařilo snížit intenzitu hnutí "žlutých vest", ale rozpory nebyly překonány, v menším měřítku a v méně ostré podobě vystoupení pravidelně pokračují, plamen může znovu vzplanout z jakékoli jiskry.
Oba vůdci během veřejné konfrontace předvedli vysokou úroveň psychické odolnosti a ani "ň" protestujícím neustoupili.
Trump otevřeně slíbil, že se nezastaví před žádnými prostředky k "potlačení vzpoury" a Macron dal mlčky signál pro jakoukoli úroveň policejního násilí, jen aby se zlomil hřbet protestů. V důsledku toho nezískali sympatie svých odpůrců, nerozšířili svou podpůrnou základnu, ale důvěra voličů, kteří pro ně hlasovali, vzrostla. Za cenu prohloubení rozkolu oba posílili svou autoritu u svého cílového auditoria.
Vytrvalost při dosahování cíle Důležitou úlohu v životě každého z nich hrají vztahy se ženami. Ačkoli Trump prohlašoval, že žádná ze dvou bývalých manželek nemohla soutěžit s tím, co dělá (má na mysli, že podnikání je pro něj mnohem důležitější než rodinné vztahy), přesto se třikrát oženil se třemi profesionálními kráskami (fotomodelka, herečka), čímž zdůrazňuje svůj machismus. S každou novou manželkou rostla i její věková mezera s Trumpem. Makron zůstával po celý svůj život věrný své první lásce a v roce 2007 se přece jen oženil se svou učitelkou Brigitte Tronierovou, která již měla z prvního manželství tři děti a sedm vnoučat.
Tato Macronova věrnost jej necharakterizuje ani tak jako rodinný typ, ale jako politika. Jeho román s Brigitte nemá nic společného s první láskou, která ho pronesla celým jeho životem. Macron je na toto příliš praktický a pragmatický. Spíše je to snaha vlastnit to, co se jednou potřebovalo. Nezáleží na tom, zda se jedná o věc nebo člověka, pokud to jednou chlapec Emmanuel potřeboval, pak třeba i po několika desetiletích, i když to jako by není příliš potřebné, objekt jeho nároků musí patřit jemu.
Znamená to, že Macron je při dosahování cíle mimořádně vytrvalý, nikdy jej nepouští se zřetele, a to ani v době, kdy řeší jiné, naléhavější problémy, a zříká se svých nároků, i když se dnes zdají být nerealizovatelné, a zítra by mu jejich realizace mohla uškodit.
Kromě vlastnění Brigitte, Macron zjevně snil od dětství o politické kariéře. Přesto, že byl úspěšný v podnikání, po celou dobu se hnal do politiky a nebyl příliš vybíravý. Byl od přírody konzervativní a dělal kariéru v levicově-liberální socialistické straně, protože ta šla v tom okamžiku s jistotou k moci. Ale po prezidentování Hollanda, které skončilo fiaskem, Macron opustil socialisty a vytvořil hnutí Republika v pohybu. Ani pravé, ani levé podle jeho vyjádření, to znamená alternativa i socialistům, kteří ztratili podporu voličů, i pravici, která získala takovou podporu (Národní fronta vedená Marine Le Pen). Pravice má jeden problém - Francouzi se bojí obnovení fašismu v jeho klasické nacionalistické podobě, která ovládla třetí říši. Proto ochotně hlasují za jakoukoli alternativu pravici a dělají to o to ochotněji, čím pravděpodobnější je příchod k moci pravice s ohledem na impotenci tradičních stran.
Takže tah Macrona se zradou socialistů byl méně riskantní, než by se mohlo na první pohled zdát. Macron se svým sklonem k neočekávaným výrazným akcím však rozhodně není nakloněn riziku a snaží se pracovat najisto.
Sázka na Rusko Právě takový člověk a politik v posledních týdnech vyrazil filipikami proti vyčerpanému kapitalismu a začal hovořit o vedoucí úloze Ruska v současném světě a o nutnosti navázat konstruktivní vztahy s Moskvou. Myslím si, že v tomto případě je Macron stejně upřímný, jak byl upřímný při získávání Brigitte nebo při odchodu od vyprahlých socialistů. Skutečně vidí v budování vztahů s Ruskem obrovský potenciál i pro Francii i pro sebe osobně.
V podmínkách, kdy Angela Merkelová opouští politickou arénu v Evropě, kdy je Boris Johnson zaneprázdněn Brexitem a už téměř ne Evropan, ale divoký ostrovan Anglosas Trump zanedbává evropské zájmy a již nechce poskytovat atlantickým spojencům americký bezpečnostní deštník, stává se Macron jediným výrazným evropským vůdcem, nepočítaje Italy, kteří si nikdy v Evropě vůdcovství nenárokovali.
Navazování osobních kontaktů s Putinem a "návrat Ruska do Evropy" mají výrazně posílit jeho autoritu jak ve Francii, tak i na kontinentu. A poté už na vlastní autoritě plánuje vyvést Francii k evropskému vůdcovství, jak vyvedli Německo Kohl a Merkelová.
Příběh s Brigitte ukazuje, že Macron je schopen vytvářet a úspěšně realizovat nejen krátkodobé, ale také dlouhodobé (na celá desetiletí) plány. Vytrvalost při dosahování cíle mu umožňuje překonávat neočekávané překážky, jejichž příchod nelze předem předpokládat. Je velmi opatrný a nespěchá s oznamováním svých záměrů a priorit. Proto jeho prohlášení nastiňují nadějnou a, pokud se mu podaří zůstat ve Francii u moci, dlouhodobou strategii.
Bizarní a protichůdná směs bonapartismu, neústupnosti a opatrnosti umožňuje Makronovi, který je svým potenciálem docela průměrným politikem, vyniknout na obecném šedivém pozadí evropské bažiny. Jeho osobní vlastnosti, které by ho v jiných podmínkách (například v Evropě v polovině dvacátého století) oslabovaly a doháněly ho k zániku na pozadí takových velikánů, jako byli Churchill, de Gaulle, Stalin, v současné, politicky degenerované Evropě, která zároveň sní o takové změně, aby to odpovídalo požadavkům dneška, ale nic se neměnilo, aby se neohrožovalo vlastní pohodlí, činí z Macrona hvězdu první velikosti. Jaká je Evropa, takové jsou i hvězdy, ale s tím musíme žít a pracovat.
Macron je však opravdu silný investiční bankéř, který disponuje vynikajícím čichem (vyvinutou intuicí). A jeho sázka na Rusko, jako na parní lokomotivu, schopnou vytáhnout Evropu do světlé budoucnosti, je inspirativní (rozhodně ne přáním některých evropských elit znovu vstoupit do ráje na hrbu někoho jiného, ale oceněním potenciálu Ruska).
Mimochodem, dvojče antipod Macrona Trump, i když ne bankéř, ale také úspěšný investor. Také usiluje o nalezení společného jazyka s Ruskem na dobu několika desetiletí, která USA potřebují, aby zardousily zbytek světa (včetně Macronovy nadějné Evropy) a obnovily svůj vlastní finanční a ekonomický systém.
Tito úspěšní západní investoři (včetně takového zatvrzelého a cynického politika, jako je odcházející Merkelová) vidí v Rusku něco, co nevidí místní ruská opozice, která se stále dere na Západ, zatímco Západ se začíná drát ke spolupráci (byť dočasné, ale dlouhodobé - strategické) s Ruskem.
Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová
