Stanislav A. Hošek
19. 5. 2019
Na základní otázku, proč lidé v poslední době tak často demonstrují je velice jednoduchá a jedině pravdivá odpověď, která zní: Protože mohou. V každé společnosti je vždycky určité procento kverulantů, věčných nespokojenců, frustrovaných, lidí zásadně jiného myšlení a názorů, než vláda a moc vůbec a dalších všemožných aktivistů, včetně menšinových. Řečeno jasnou řečí, je v ní dostatek materie, kterou mohou odpůrci moci, ale i pouzí odpůrci současné politické moci, využít pro své zájmy. Nepochybuji o tom, že každé demonstrace se účastní i určité množství lidí, kterým jde opravdu o řešení problému samotného. V tomto textu se nehodlám zabývat demonstracemi „za Jágra“, či „proti Jágrovi“, za svobodu Tibetu, či proti bombardování Srbska, čti těmi, jejichž účastníkům jde o jeden jediný, konkrétní problém. Chci se zevrubněji podívat pouze a jenom na demonstrace, organizované občanským spolkem „Milion chvilek za demokracii“. A co je podstatné, chci se na ně podívat tak, jak jsem zvyklý, tedy pod jiným zorným úhlem, než se všeobecně prezentuje.
Demonstrace za nezávislost justice Jmenovaný spolek od prvopočátku svolával lidi na náměstí proto, že jeho viditelní organizátoři tvrdili, že vláda ANO a ČSSD s podporou KSČM, ohrožují nezávislost justice.
Nezávislost justice je v obecně ideologickém pojímání velice chytlavý slogan, jako vše ideální, co v reálu vůbec neexistuje. V liberální demokracii, ale nejen v ní, totiž ve skutečnosti justice nikdy nikde nezávislá nejenže nebyla, není a nebude. Ale, co je nejhorší, ze své podstaty ani být nemůže. Justice totiž musí bezpodmínečně dodržovat zákony, které vydává moc zákonodárná. Ta je ale vždy ideologická, což znamená, že vydává zákony, které jsou výrazem zájmů určité skupiny obyvatel země. Justiční orgány tedy nehledají žádnou obecnou spravedlnost, jak se snaží titíž ideologové moci tvrdit, ale jen a jenom právo, právo kodifikované jimi vyznávanou mocí. Tolik obecně o údajné nezávislosti justice.
V konkrétním případě iniciátoři, organizátoři a v neposlední řadě sponzoři demonstrací pod hlavičkou „Milionu chvilek…“ tvrdili, že výměna ministra spravedlnosti v momentě, kdy policie konečně zveřejnila obvinění v kauze Čapí hnízdo, je právě tím případem ohrožením nezávislosti justice.
Od té doby odborníci na právo, od ústavního po trestní jasně ukázali, že je to nesmyslná obava. Nebudu zde jejich argumenty opakovat. Jak jsem slíbil, podívám se na problém z jiného úhlu. Nikdo z odpůrců současné vlády si totiž nedovolil tvrdit, že ve jmenovaném problému vláda porušila nějaký zákon, nebo dokonce Ústavu. Jinými slovy, vládní moc dodržela až dosud všechny právní normy, které byly kodifikovány za vlád a parlamentů, z dob kdy vládly politické síly soupeřící s tou současnou.
Mně z toho vyplývají dva možné závěry. V prvé řadě ten, že minulé vládnoucí skupiny byly natolik neschopné, že kodifikovaly zákony, které vytvářejí riziko zneužití moci exekutivní k omezení nezávislosti justice. Druhou možností pak podle mne je, že to v době svého vládnutí neudělaly z hlouposti, ale záměrně, pro svůj prospěch. Že je, ve své pýše vítězů, tenkrát ani nenapadlo, že se karta může obrátit a oni nebudou vládnout, tedy mít šanci omezit nezávislost justice. Jelikož vím, jak obrovsky početné týmy zahraničních poradců na ministerstvech a jinde se po listopadu 1989 vyskytovaly, tak ta první možnost je, alespoň v mých očích, málo pravděpodobná. Ostatní nechávám na posouzení čtenářů. Závěrům k této části si troufám ale tvrdit, že současné demonstrace „Milionu chvilek…“ pláčou na nesprávném hrobě. To za prvé a za druhé pouze dokazují, že to není tato vládní moc, která prvoplánově ohrožuje nezávislost justice.
Demonstrace za demokracii Druhou velkolepou ideou, za kterou prý bojují demonstranti „Chvilek…“, je demokracie. Jestli je v liberální demokracii spornou ideou nezávislost justice, tak demokracie je již ze samé podstaty liberalismu, čti všestranné svobody, naprosto neuchopitelným pojmem, protože si každý ve svobodné společnosti pod ním může představovat to, co chce.
Asi proto musel nedostudovaný politický aktivista, který se stal mluvčím demonstrantů, naší veřejnosti poněkud ujasnit, že alespoň mu samotnému jde konkrétně o „zdravou“ demokracii, jak prohlásil po poslední demonstraci. Přiznám se, že pro mne je to přídavné jméno, které jsem ve spojení s demokracií zatím neslyšel, takže mi bez bližší charakteristiky nic neříká. Vnímám ho jen jako jakýsi výraz poetického a ne politického jazyka.
V představách klasiků je demokracie především debata o každém problému. Zdravá demokracie podle pana Mináře je ovšem, jak lze vidět, pouliční show a v té se diskutovat opravdu, „docela skutečně“, jak zpívával Werich a Voskovec, nedá.
Že by tedy onou zdravou demokracií pana Mináře byla jakási nová aplikace „přímé demokracie“? To by si jistě pan mnohonásobně otitulovaný akademik Fiala určitě, ale určitě nepřál. Dokonce předpokládám, že by si to nepřál ani sám mág přímé demokracie v ČR, pan Okamura.
Demokracie se skutečně nedělá na ulici, žádná. Zdravá, či přímá, prostě žádná. Všechny ty moderní „Street…“ akce nejsou žádným projevem demokracie, ale pouze prezentací svobody, až někdy bezbřehé, čili anarchii se blížícího pojetí občanské svobody.
Demonstrace jako projev občanské společnosti Většina novinářů a dalších veřejně činných osob, které obhajují jmenované demonstrace, se shoduje na tom, že jde o projev občanskosti. Pan Honzejk kupříkladu tvrdí, cituji: „…že občanská společnost už svůj hlas pozvedla a teď je na demokratických politicích, aby…“, konec citace.
Neexistuje, neexistoval a asi nikdy nebude existovat průzkum motivace k účasti jednotlivců na demonstracích. Naprostá většina by totiž ten nejhlubší důvod neuvedla. Tvrdit proto že jmenované demonstrace jsou projevem občanské společnosti je stejně pravděpodobné, jako tvrdit ku příkladu, že jde o zmanipulování lidí příliš plochého názoru, od těch věčně až idealisticky naivně věřících v politiky, až po fanatické zastánce jednostranné pravdy.
Jestliže se vzedme nebývalá občanské síla odporu vůči stávající politické moci, může to být ovšem i signalizaci nezdravé společnosti. A v nezdravé společnosti asi těžko může existovat jakási nedefinovatelná, zdravá demokracie.
Preventivní demokracie Jenom trochu přemýšlející obhájci jmenovaných demonstrací si byli a jsou dobře vědomi, že jejich zdůvodňování stojí na vodě. Demonstrovat totiž proti něčemu, co se ještě nestalo je až příliš imaginární, lehce zneužitelné a v podstatě komické, jak na až „kouzelných“ příkladech ilustroval nejeden oponent demonstrací z dílny „Milion chvilek…“.
Proto si asi pan Jandourek vymyslel jakýsi nový druh demonstrací. Preventivní demonstrace. Je-li každá demonstrace pouze projevem občanské svobody, ale ne už demokracie, neboť jde o určitou formu nátlaku ulice, čili nedemokratického prvku v chování občana, pak ona prapodivná preventivní demonstrace má v sobě navíc prvek zastrašování, až vydírání. Což už není pouze nedemokratický projev, ale jednoznačně násilný prvek signalizující možná až nastupující jiný systém politické moci. V mých očích možné totalitní moci.
Zastánci preventivních demonstrací si ve své umanutosti ani neuvědomují, že každá hůl má dva konce. Tedy že až budou vládnout politici jejich „krevní skupiny“, tak se proti nim může zvednout dokonce mnohem větší vlna „preventivních občanských akcí“.
Několik vět na závěr Demonstrace organizované spolkem „Milion chvilek pro demokracii“, jsou náznakem, že dosud platné zákony, vytvořené polistopadovými vládami, jsou rizikové, jakoby jejich tvůrci vůbec nepočítali s tím, že jednou oni nebudou u moci. V mých očích nastolují určité pochybnosti, že naše zem je právním státem.
Tyto demonstrace nejenže nejsou výrazem demokratičnosti jejich iniciátorů, organizátorů, sponzorů, ale především účastníků. Jsou spíše akcemi vyznavačů silových řešení od nátlaku ulice, po „preventivní“ zastrašování a vyhrožování.
Nejsou v žádném případě projevem demokratičnosti v naší společnosti, ale pouze až bezbřehého pojímání svobody.
Pokud demonstrace mají být dokonce jenom nějakým testem chování vlády vůči občanským protestům, pak si troufám tvrdit, že jde o uskutečňování neúměrného rizika v dobách všech těch barevných revolucí, „majdanů“ a jiných společnostních perverzit dnešní doby.
