"Versailles" se Amerika legitimovala a jestli srdcem a motorem Konference byl plukovník House, pak tváří Versailles byl dvacátý osmý prezident Spojených Států Thomas Woodrow Wilson.
9. 3. 2012
Hlava je dána lidem z více důvodů, jedním z nich je možnost přemýšlet, kterou ovšem drtivá většina těch, kteří dostali hlavu při narození jako dárek, spokojeně nevyužívá, dávajíc přednost využití hlavy pro jiné, z lidského hlediska naléhavější potřeby.
A jedině naprostou neochotou používat hlavu k tomu, k čemu byla původně určena, lze vysvětlit všeobecný sklon nebrat do úvahy to, že všechno na světě má nějakou příčinu. A jsou-li příčiny, jsou i následky. A včerejší následky mají tendenci proměňovat se v dnešní příčiny, ze kterých zákonitě vyplynou, tentokrát již zítřejší, následky. A tak donekonečna. Možná je skutečně lepší o tom nepřemýšlet, lehčeji tak projdeme životem. Ignorance is Bliss, a to, po čem touží všichni neopeření dvounožci, je štěstí, ale samo toužení nestačí, takže zatouživše si, uraženě odcházejí. Oops!
No dobře. Dosažení stavu štěstí si tento text za cíl v žádném případě neklade, takže pojďme si pro změnu trochu zapřemýšlet. Zapřemýšlet o následujícím – proč se dělo ve Versailles to, co se tam dělo? Například – k čemu byl Američanům dobrý šestý bod ze čtrnácti bodů presidenta Wilsona? Ten bod se týkal Ruska a předpokládal odchod všech cizích vojsk z jeho území. Opublikovány byly „body“ začátkem roku 1918, nikdo jim nevěnoval žádnou mimořádnou pozornost, jenomže potom se Amerika ocitla mezi vítězi a z tohoto titulu donutila svět nejen si na body vzpomenout, ale i přijmout je coby návod k jednání.
Nanečisto se body staly základem nového skvělého poválečného světa v říjnu 1918, kdy Dohoda (Britské Impérium a Francie) s většinou z nich vyjádřila souhlas, což bylo platbou za americkou účast ve válce na její straně. Angličané, zhodnotivše situaci, souhlasili okamžitě. Nejen proto, že Lloyd George (mnohými historiky považovaný za nejlepšího anglického premiéra všech dob) se dobře orientoval v realitě a byl šťastným držitelem takzvaného quick mind (což česky znamená, že mu to rychle pálilo), ale hlavně proto, že téměř všechny americké body, některé více, některé méně, odpovídaly buď krátkodobým, nebo dlouhodobým britským zájmům. Vyslechnuvše Hause, Angličané pohlédli na vznikající rozložení a okamžitě prohlásili, že pokud USA stáhnou své požadavky týkající se druhého bodu (v tomto bodě se hovořilo o freedom of the seas, tedy o svobodě námořní plavby, přičemž jak v míru, tak i za války), Britské Impérium bez dalšího přijímá všechny ostatní požadavky. Francouzům nezbylo nic jiného než souhlasit, přestože téměř všechny body jejich zájmům neodpovídaly. Francie prostě neměla jinou možnost.
Původně byla úmluva uzavřena ústně. To co my nazýváme Pařížskou konferencí („Versailles“), to už byla bitva za odstavce, body a podbody „džentlmenské dohody“, domluvené v Říjnu roku 1918, kdy si vysoké smluvní strany „plácly“.
„Versailles“ se Amerika legitimovala a jestli srdcem a motorem Konference byl plukovník House, pak tváří Versailles byl dvacátý osmý prezident Spojených Států Thomas Woodrow Wilson.
Takováto dělba práce byla určitě velmi praktická, umožňovala tomu, který věcně řešil problematiku nerozptylovat se reprezentací. Ovšem pro „reprezentaci“ neboli, jak jsou Američané zvyklí se vyjadřovat, pro „prodej“ té či oné ideje nebylo lepšího kandidáta než Wilson. Wilson nejenže rád mluvil, on to navíc skutečně uměl, čímž se může pochlubit podstatně méně lidí, než by se zdálo. Těžko lze očekávat něco jiného od člověka jehož otec i děd z matčiny strany byli presbyteriánskými pastory, a sám Woodrow se vydal na trnitou cestu politika přímo z útulné kanceláře kterou obýval z titulu rektora Princetonské university. Jednoduše, vše co se týkalo Wilsona, a do kolekce jeho předností nepatřila jenom profesura a doktorský titul, bylo nejvyšší ryzosti, žádná „šméčka“. Ovšem hlavním v jeho „obraze“ nebyly jeho profesorské brýle, hlavní byla jeho pověst, a pověst měl takovou, že by to s námi mohlo i prásknout o zem. Wilson byl pokládán za čestného politika a zároveň za idealistu. „Čestný politik“ – to je síla! A tomuto obrazu věřilo nejen veřejné mínění, ale i ostatní politici, jinak vzájemnými iluzemi nijak netrpící.
Přitom se evropští politici, při vší úctě k Wilsonovým morálním kvalitám, domnívali, že jsou lepšími politiky než on, neboť podle jejich mínění neměl jednu, pro politika nezbytnou, vlastnost. Neprojevoval chuť ke kompromisům. Což bylo v naprostém protikladu s jeho vizáží „měkkého“ universitního profesora. Rozčilený Clemenceau, který si několikrát na Wilsonovi „vylámal zuby“, si dokonce dovolil veřejně poznamenat, že „s ním (Wilsonem) je těžká práce, protože jestli Lloyd George si o sobě myslí, že je Napoleon, pak prezident Wilson si myslí, že je Ježíš Kristus“. A Clemenceau rozvíjel svůj biblický příměr dále: „Bůh si vystačil s deseti přikázáními, ale Wilson jich má čtrnáct.“
Připomenu, že obraz s názvem „prezident Wilson“ byl stvořen plukovníkem Housem, a že plukovník věděl co dělá. Výsledkem bylo, že narazivše na neočekávanou neústupnost amerického prezidenta, který byl oficiální hlavou americké delegace, Evropané byli nuceni hledat postranní cestičky. A tyto cestičky, ať už ať už začínaly kdekoliv, nevyhnutelně končily u jedněch dveří, a za těmi seděl člověk, kterému říkali „plukovník House„. A při osobním kontaktu se ukázalo, že jedině velmi příjemný a decentní plukovník je schopen „vyřešit problém“ ke všeobecné spokojenosti.
Je zřejmé, že hra na dva vyšetřovatele, stará jako svět, použitá ve správný čas a na správném místě, nic neztrácí na své efektivnosti.
A udělat s tím Evropané nic nemohli, protože prezident Wilson byl ikonou tehdejšího světa. Dnes už všichni všechno zapomněli, i to, že na světě se, v podstatě, neděje nic nového, nic co by se nedělo už v minulosti, a týká se to i boje za světový mír. Jenomže tehdy bylo podobné nadšení obrovské. Dnes je velmi těžké představit si to nadšení, se kterým se lidé po celém světě shromažďovali v obrovské davy a vítali prezidenta Wilsona, za jeho triumfálních návštěv evropských hlavních měst. A jestli v Londýně se Wilson ukryl v Buckinghamském paláci, kde ho vítali jako hrdinu, již ve Francii delegaci USA doprovázely davy vášnivých Francouzů a Francouzek, a když Wilson dorazil do Říma, ukázalo se, že ho tam uctívají, do slova a do písmene, jako ikonu. Na křižovatkách Věčného Města byly vystaveny portréty amerického prezidenta, u kterých Římané zapalovali svíčky jako v kostele. Američany skoupé na projevy citů tato jižanská exaltace ohromila do hloubi duše. Ovšem na to hlavní nezapomněli a Wilson, aniž by sfoukl jedinou svíčku, zamířil rovnou do Vatikánu a stal se tak prvním americkým prezidentem poctěným audiencí o rozhovorem tete a tete s papežem, jimž tehdy byl Benedikt XV.
Měřítko událostí se v průběhu času ztrácí, ovšem přímý účastník tehdejších událostí, a to účastník ve vztahu k Američanům nepřející, a konkrétně výše zmíněný Clemenceau předpověděl, že americká intervence do sféry evropských zájmů je jednou z největších revolucí v historii lidstva a svými rozměry a důsledky je srovnatelná s Únorovou revolucí v Rusku. Myslím, že bychom mu měli věřit. Nemůžeme jen tak odbýt názor plukovníka House o samotném Clemenceauovi: „Clemenceau je reakcionář, kterému se dá věřit“.
Přeložil Hamilbar, vzato odtud.
Převzato z ostrova Janiky
