Těžko se v těchto dnech nezmínit o výročí 21. srpna 1968, který na více než dvacet let zničil životy generace, stojící tehdy na startovní čáře dospělosti. Je-li smysl tragédie v poučení z ní samé, pak nejsme příliš pozornými posluchači tohoto životního kurzu. V první řadě bychom už měli přestat fňukat nad „zadušenými nadějemi“ Pražského jara. Po likvidaci demonstrací v Berlíně a Plzni 1953, Poznani 1956, po masakru v Budapešti 1956 a po stavbě Berlínské zdi 1961 byla naděje na demokratizaci režimu stejně reálná jako víra v čápa nosícího děti.
