Soudobí pokrokáři sami sebe často vnímají jako hlas budoucnosti, její avantgardu (česky předvoj), předsunutou jednotku, za níž se s odstupem blíží veliká armáda, jako lidé, kteří už dnes mluví řečí zítřka. Mohou z toho plynout neporozumění a konflikty, třeba i dílčí porážky. Vždycky ale jenom dílčí, protože směřování historie je neotřesitelné, zítřek se blíží, přijde. Výsledek „kulturní války“, která je často redukována na spor mezi starými a mladými, proto musí být předem daný, je přece jasné…
