Ve Spojených státech oficiálně začala kampaň pro prezidentské primárky Republikánské strany. Guvernér Floridy Ron DeSantis svou kandidaturu veřejně oznámil během živé debaty s Elonem Muskem na sociální síti Twitter. „Myslím, že tím každého překvapil. Místo oznámení kandidatury sálu svých stoupenců, obklopen manželkou a dětmi, si zvolil něco, co je zatím unikátní,“ komentuje odborník na USA a ředitel Občanského institutu Roman Joch.
Twitter ve Spojených státech nejvíce využívají lidé ve věku 25 až 39 let. „To je přesně ta kategorie, kterou DeSantis potřebuje získat na svoji stranu, aby uspěl,“ vysvětluje Joch. Podle něj je Musk kandidátovi přátelsky nakloněn, síť však v minulosti sloužila téměř jako deník jeho největšího rivala, exprezidenta Donalda Trumpa.
Pro Trumpa i současného prezidenta Joa Bidena je volba zahájení kampaně tímto způsobem dobrou zprávou. „Bylo to docela fiasko. Jak Trump, tak Biden reagovali posměšně,“ navazuje Matěj Schneider, spolupracovník Českého rozhlasu Plus. „Minimálně po včerejšku to vypadá, že se ani jeden DeSantise až tak nebojí,“ říká.
Podpora Trumpa mezi republikány navíc v posledních měsících stoupá na úkor jeho vyzyvatele DeSantise. „Mnozí republikáni ho vnímají jako mučedníka, jako oběť, které zlý, globalistický a elitářsky svět ve Washingtonu ubližuje,“ vysvětluje Joch, proč se kolem Trumpa jeho příznivci semkli. „Trump je showman, DeSantis má za sebou výsledky, není ale příliš charismatický,“ popisuje.
Republikáni potřebují boxera
„Je to tím, že Trump byl obžalován za to, že dal peníze své bývalé milence a neuvedl to jako výdaje na kampaň, což je velice pofidérní žaloba,“ doplňuje Joch. „Trumpa lze obžalovat za mnohem závažnější věci, například za snahu zmanipulovat prezidentské volby 2020,“ zdůrazňuje.
DeSantis se oproti Trumpovi prezentuje jako ideální rodinný typ, což mnohem více odpovídá republikánským hodnotám. „DeSantis je ideální kandidát, hlavně konzervativního křídla. Trump ale změnil názor, že charakter člověka je důležitý,“ tvrdí.
Mnozí pravicově orientovaní lidé ve Spojených státech si podle Jocha myslí, že současná situace vyžaduje silnou osobnost. „Je jedno, jaký má charakter, jestli je to nevěrník, nebo dokonce vulgární člověk,“ uvažuje Joch. „Potřebují nějakého boxera. Podstatné je, aby rozdával rány,“ míní.
Křesťanská politika, nebo politické křesťanství?
Proč není křesťanství kompatibilní s totalitarismem, nýbrž představuje zdroj lidské svobody
Zatímco křesťanská politika striktně vzato neexistuje, politické křesťanství ano, ale je to hereze. Tvrzením, že křesťanská politika neexistuje, míním, že na konkrétní praktické politické otázky typu „Jak mají být vysoké daně a jaká má být jejich struktura?“, anebo „Jak výrazné mohou být zásahy státu do života společnosti?“ zkrátka není žádná explicitně a specificky křesťanská odpověď.
Křesťanství je kompatibilní s mnoha režimy i s vladaři, kteří křesťané nejsou. Je však nekompatibilní s režimy, které si činí totální nárok na člověka, tedy s komunismem a nacismem (ne však s fašismem), a s islamismem (tzv. politickým islámem; ne však s islámskou vládou samotnou). Křesťanství odmítá ty ideologie a režimy, které si činí totální nárok na člověka, protože člověk nebyl stvořen státem a ani nepatří plně státu (má však být loajální vůči státu a jeho legitimnímu režimu); nýbrž byl stvořen Bohem, k obrazu Božímu a jeho osud spočívá v Bohu. Jinými slovy, člověk patří Bohu plně, leč státu jen omezeně, ve striktně vymezené sféře politické loajality.
Obec Boží i pozemská
Zdrojem tohoto náhledu jsou samotná Ježíšova slova: „Dejte císaři, co jest císařovo, a Bohu, co jest Boží.“ Jejich implikací je oddělení moci světské a moci duchovní, jak tomu nebylo ani u starých Židů, Řeků, či Římanů.
Řecká polis byla těsnou jednotou státu, společnosti a náboženského kultu; římský Pantheon bohů sloužil Římu; staří Židé měli problém rozlišit mezi Hospodinem na jedné straně a Lidem vyvoleným s jeho politickým vedením, ať už soudci, nebo později králi, na straně druhé.
Anglický (a vlastně evropský) klasicky liberální a katolický historik lord Acton označil křesťanskou církev za jedinou instituci v dějinách, která se střetla a čelně srazila se státní institucí (Římskou říší), a v tomto střetu nebyla rozdrcena, nýbrž v něm naopak zvítězila (a obrátila jej na svou víru). Jako první významný křesťanský politický filosof se projevil Augustinus Aurelius, tedy sv. Augustin, ve svém díle De Civitate Dei (O obci Boží). V něm rozlišil mezi Civitas Terrena, obcí pozemskou čili světskou se státy a jejich dějinami, a mezi Civitas Dei, obcí Boží. Ta první je profánní, nikoli posvátná; v ní dochází k vzestupům a pádům států a říší, jejichž hlavním úkolem je zajistit Pax, mír, a aproximovat spravedlnost, Iustitia. Jinak by stát byl jen bandou zločinců.
Tato pozemská obec však není naším domovem, je jen přechodným a dočasným bydlištěm. Tím skutečným domovem je obec Boží, tedy život věčný v přítomnosti Boží (Ráj neboli Nebe). Tam nás však žádný stát nedostane; stát je v otázce spásy nekompetentní; „transportérem“ do obce Boží je církev Kristova. Ta sice není přímo obcí Boží, ale předznamenává ji; je společenstvím světců i hříšníků. Tato dichotomie mezi institucí státu a institucí církve předznamenává středověkou teorii dvou mečů: moci světské a moci duchovní.
Moc světská a duchovní
Nejdůležitějším papežem, o kterém snad nikdo (až na historiky papežství) nikdy neslyšel, respektive nejdůležitější z papežů, o kterých nevíte, byl papež Gelasius na konci 5. století, krátce po pádu Západořímské říše. V roce 494 poslal východořímskému (byzantskému) císaři Anastasiovi dopis, který podle formulace v něm obsažené má název Duo sunt („Jsou dvě“), v němž mu psal o tom, že jsou dvě moci/ autority, světská a duchovní (Potestas je světská, Auctoritas je duchovní) a která je které nadřazená a v čem.
Stručně řečeno, členové církve žijí pod mocí států a musejí respektovat jejich světské zákony. Ale i státy a jejich vladaři žijí pod zákonem Božím, který interpretuje církev, takže musejí respektovat její interpretaci Božích zákonů a ty nepřekračovat. Je jasné, že tento model neumožňuje státní absolutismus, nýbrž nutně implikuje omezení státní moci, především ve sféře duchovní a ve sféře svědomí. Když si toto uvědomíme, překvapí nás už jen málo, že inspirátorem základního a původního dokumentu celého západního konstitucionalismu, anglické Magny charty libertatum čili Velké listiny svobod, pramatky to všech moderních ústav z roku 1215, byl kardinál Stephen Langton, arcibiskup z Canterbury.
Ano, byl to kardinál svaté církve římské, kdo nejspíše i sepsal Magnu chartu, a je tak jedním z praotců všech našich dnešních ústavních svobod.
Zákon věčný a přirozený
Jako byl sv. Augustin největším filosofem křesťanského starověku, tak největším filosofem křesťanského středověku byl sv. Tomáš Akvinský. Jeho dílo je komplexní, ale zmiňme jen dvě jeho politicky relevantní myšlenky.
První se týká zákona. Bůh, který stvořil svět, ho stvořil inteligentně, a vložil do něj inteligibilní (tj. srozumitelné, poznatelné) zákony, které my, lidé, inteligentní bytosti, jsme schopni rozumem poznat a pochopit. Poznání je tedy naše nahlédnutí Boží myšlenky ve stvořeném světě realizované. Ve stvořeném světě je zákon Boží (Lex Divina) zákonem věčným (Lex Aeterna), který lze poznávat buď cestou přirozenou, rozumem, to je pak zákon přirozený (Lex Naturalis; přirozené právo, Ius Naturale), anebo cestou nadpřirozenou, vírou, a to je zákon nadpřirozený (supranaturalis). Nepotřebujeme náboženskou víru, abychom věděli, že vraždit, krást a podvádět se nemá a dobrovolně uzavřené smlouvy jsou závazné pro obě strany. To víme na základě rozumu. Proto se (pozitivní) právo státu má opírat o přirozené právo a aproximovat je. Příkaz státu, který jde proti přirozenému právu, je neplatný. Víme-li, že nevinní mají právo na život, pak rozkaz vyvraždit vesnici je protiprávní a neplatný od samého počátku; kdo jej vydá, ale i vykoná, je zločinec.
Přirozený zákon je závazný pro všechny, ale nadpřirozený jen pro ty, kdo mají dar víry. Bůh požádal Židy, aby nejedli vepřové (či králičí), proto ten zákon je závazný pro věřící Židy, ale ne pro ostatní. Křesťané, minimálně ti katoličtí, by na Velký pátek měli držet přísný půst; tento zákon je závazný pro věřící, ale nikoli pro ty, kdo víru nemají, proto stát by jej neměl vynucovat vůči všem.
Sv. Tomáš Akvinský rozděloval hříchy podle jejich závažnosti do tří kategorií: nejméně závažné jsou hříchy těla (obžerství a sexuální hříchy), závažnější jsou hříchy intelektuální (z konjunkturálních důvodů popírat pravdu, vědomě obhajovat nepravdu), a nejzávažnější jsou hříchy proti víře, tedy zpochybňování učení církve (heretik veřejně zpochybňuje něco, co pouhým rozumem nelze zjistit, dokázat či vyvrátit). Proto sv. Tomáš v principu obhajoval právo na perzekuci heretiků.
Pro jinověrce (židy, muslimy) žádal toleranci, ale považoval za správné perzekvovat křesťanské heretiky.
Jak vidno, i tak velký člověk jako sv. Tomáš Akvinský se v něčem mýlil; neuvědomoval si, že z hlediska ortodoxního judaismu je křesťanství vlastně židovskou herezí (špatně identifikuje osobu Mesiáše), a tudíž podle jeho vlastních, Tomášových principů, by židovské náboženské autority měly mít právo na perzekuci křesťanů coby heretiků.
Povzbuzováním ke ctnostem
Pozoruhodným křesťanským myslitelem byl na konci 17. století například Angličan John Locke. Z hlediska politického myšlení jeho nejdůležitějšími díly byly „Druhé pojednání o vládě“ a „Listy o toleranci“. Dříve, než se k němu dostaneme, připomeňme si, že v antické polis moc státu nad člověkem byla komplexní. Aristoteles učil, že cílem života člověka je štěstí, eudaimonia, a podmínkou štěstí je ctnost. Jsou čtyři kardinální ctnosti: umírněnost (uměřenost; v požitcích), statečnost (v překonávání strachu), prozíravost (rozvážnost; usilovat o správné cíle tak, aby to nezpůsobilo více zla než užitku) a spravedlnost (ke každému se chovat tak a každému dávat to, jak si zaslouží). Je-li cílem života člověka štěstí, a je-li podmínkou štěstí ctnost, pak úkolem polis, státu, je vést člověka ke štěstí formou příkazů a zákazů, povzbuzováním ke ctnostem a odrazováním od neřestí.
Křesťanství (například sv. Pavel) později ke zmíněným čtyřem kardinálním ctnostem přidalo i ctnosti teologické, potřebné pro štěstí nadpozemské, tedy pro spásu: víru, naději a lásku („a z nich největší je láska“).
Křesťanství tak ve středověku vlastně převzalo antickou koncepci státu jako toho, kdo má člověka vychovávat, formovat a vést ke ctnostem.
John Locke však přišel s revoluční myšlenkou: Všichni jsme křesťané, všichni víme, co máme dělat pro svou spásu; o tom, co je ctnostné, nás učí církve. Tedy to už není úkolem polis! Role státu má být omezena na ochranu individuálních přirozených práv, jimiž jsou právo na život, svobodu, majetek; stát má být omezený, jeho moc rozdělena mezi tři složky. Rolí státu je zajistit obranu, ochranu a spravedlnost; nic víc. Pro učení se ctnostem a ke spáse nepotřebujeme stát; k tomu máme církve.
Postmoderní neomorálka
Lockova koncepce minimálního státu je nejradikálnější verzí křesťanského oddělení moci světské od moci duchovní. Takto to ovšem mohlo fungovat jen v rámci společnosti hlásící se ke křesťanství. Taková společnost, v níž byl silný zdroj morálky, který se nacházel mimo stát, umožňovala ten nejomezenější stát.
Co ale v případě, kdy společnost takový svůj silný zdroj morálky nemá? Nastává návrat k antickému, předkřesťanskému pojetí státu.
Dnešní dechristianizace společnosti a sekularismus vedou k tomu, že stát nás opět začíná vychovávat a tím přijímá nové funkce a moci. Začíná nás ale „vychovávat“ i proti židovskokřesťanské morálce a řecko-římským ctnostem.
Například nesouhlasit s homosexuálním chováním je těžkým „hříchem“ homofobie, který má státní moc vymýtit. Nesouhlasit s přílišnou imigrací z islámských společností je hříchem xenofobie a islamofobie; stát nás má převychovat. Patriotismus, heroismus, stoické snášení bolesti a utrpení bez naříkání a stěžování už nejsou ctnosti, nýbrž „toxická maskulinita“.
Naopak, „ctností“ je být obětí; a čím víckrát je člověk obětí – čím se víckrát za oběť vydává (intersekcionalita čili mnohonásobná diskriminace: být zároveň obětí rasismu, sexismu, homofobie, transfobie atd.), tím je člověkem lepším a ctnostnějším. Jinými slovy, je to návrat k polis; ale polis, která vynucuje nikoli židovskokřesťanskou či antickou řecko-římskou morálku, nýbrž v dějinách naprosto novou, unikátní postmoderní „neo-morálku“.
Křesťanství proti totalitarismu
Jak už bylo uvedeno na začátku, křesťanství odmítá totální nárok státu na člověka. Proto křesťanství nutně bylo a je proti totalitarismu; komunismu i nacismu. Papež Pius XI.
vydal v březnu 1937 záměrně v rozpětí pouhých pěti dnů dvě encykliky odsuzující soudobé totalitarismy: Mit brennender Sorge (odsouzení rasistického nacismu) a Divini Redemptoris (odsouzení bezbožného komunismu). Proto jako symbol toho, že stát nemá celý nárok na člověka, ve školních třídách v katolickém Bavorsku nejsou na zdích fotografie státních vůdců, nýbrž křesťanské kříže. Proto protestantští evangelikálové v USA mají jako své motto I Have No King But Jesus. A když (deista) Thomas Jefferson formuloval své přesvědčení, že „vzpoura proti tyranům je poslušností vůči Bohu“, mluvil nejen za liberální deisty, ale i za křesťany a židy, neboť ta zásada vyjadřuje přesně to, co udělal Mojžíš vůči egyptskému faraonovi.
Křesťanství coby náboženství tudíž zdůrazňuje limity státní moci; avšak politické křesťanství, například hnutí „Social Gospel“ u protestantů či tzv. „teologie osvobození“ u katolíků, mají snahu vytvořit politickými prostředky, skrze státní moc, jakýsi ráj na zemi.
Striktně vzato jsou to křesťanské hereze. Papežové sv. Jan Pavel II. a Benedikt XVI. to viděli přesně, proto byli proti „teologii osvobození“. Věděli, o čem křesťanství je, a naopak, o čem není. Jde přece o spásu nesmrtelných duší, nikoli o vnitrosvětský komunismus.
Vyšlo v Týdeníku Forum
