Běžela lesem. Ostré šlahouny ostružiní bičovaly její nahá lýtka, smrkové větve se jí zamotávaly do vlasů a chodidla rozdíraly kameny a klacky. Bolest necítila. Srdce jí bušilo vysílením i strachem. Párkrát se v tom zběsilém úprku otočila, ale nikdo ji nepronásledoval. Když doběhla k prvnímu stavení, krátce zabušila na dveře a pak se sesunula k zemi. Ženě, která se nad ní skláněla, řekla jen: „Zůstal tam můj Honza.“
