Yekta Uzunoglu
10. 12. 2015
Uprchlíci ze Sýrie by do Česka být přijati neměli. Máme totiž informace, že by mohlo jít o příbuzné bojovníků, kteří takto schovají rodiny do bezpečí, aby mohli s plným nasazením zabíjet za Islámský stát (IS). Jediný, kdo tam s nimi vede válku, jsme my Kurdové. Podle posledních zjištění po pařížském masakru počet mužů, co odtud odcházejí do boje za Islámský stát, rapidně roste, a počet umírněných muslimů, kteří se kloní k radikálnímu islámu v Evropě, také. Takže vraždy v Charlie Hebdo pro ně nebyly odstrašujícím případem, ale naopak šlo o výstřel ze startovní pistole a motivaci.
Česká vláda rozhodla přijmout do země několik desítek uprchlíků. Jsem rozhodně proti přijetí uprchlíků ze Sýrie. Česko se v tomto ohledu doposud ze všech evropských zemí chovalo nejrozumněji, takže by v tom mělo pokračovat. My Kurdové, kteří zde žijeme v emigraci, totiž máme informace, že jde o rodiny islámských bojovníků. Těch, co tam bojují proti našim lidem, ale své rodiny by rádi skryli v Evropě v bezpečí, aby mohli vraždit dál. S každým syrským uprchlíkem dostane do Evropy mina, která může kdykoliv vybuchnout. Kurdové, co v Sýrii a Iráku bojují a riskují už druhým rokem své ženy a děti, se do Evropy takhle neženou. Ty nenapadne opustit boj o svou zemi a hledat přístřeší v Evropské unii. Po Ženevské konvenci z roku 1953 by bez potíží dokázali obhájit právo na azyl a žádná země by je neměla odmítnout. Oni to ale neudělají. Nicméně rodiny těch, co nás za Islámský stát masakrují, se do Evropy nejspíš dostanou a tím se bojovníkům uvolní ruce k ještě větším masakrům. Proto jsme my Kurdové proti tomu. Připadá mi to jako v Absurdistánu. Kurdové jsou jediným národem, který bojuje s Islámským státem se zbraní v ruce. Konflikt v Sýrii a vybudování IS Kurdové nevyprodukovali. Režisér tam byl někdo jiný. A nyní všichni čekají, že to my Kurdové a naše ženy vyřešíme. A přestože bojujeme proti moderní technice, tak si asi všichni myslí, že jen s kalašnikovy v rukou zvítězíme!
Z toho důvodu jsem kritický vůči politice amerického prezidenta Baracka Obamy. Prezident nejmocnějšího státu musel vědět o poměrech na Blízkém východě a musel znát islám. To, jak USA s Tureckem či Katarem v této situaci postupovaly, ale byla chyba, z níž vznikl Islámský stát. Když pak radikálové začali před televizními kamerami masakrovat novináře, uřezávat hlavy bezbranným lidem a dělat jiné zrůdnosti, tak se od nich USA pod tlakem veřejnosti začaly distancovat. Nicméně to, co vytvořily na Blízkém východě, máme dnes my Kurdové na krku.
Já jsem se stal sympatizantem iniciativy Islám v ČR nechceme a denně sleduji dění na Blízkém východě. Proto chci, aby se nepravdy u Kurdech uvedly na pravou míru. To, že všichni Kurdové věří islámu, je obecný omyl. Jen za posledních sedm set let bylo zmasakrováno více než dvacet milionů jezídských Kurdů. Islám zmasakroval polovinu obyvatelstva Kurdistánu a někteří Kurdové naoko přijali islám, ale ne všichni. Jezídové zůstali u svého i za cenu obrovských obětí. Část Kurdů přijala sunnitský směr, ale na rozdíl od jiných národů kladou důraz především na předislámské tradice.
Každá společnost má nějaký právní systém. Evropa se řídí podle kontinentálního, Anglie a USA podle anglosaského, islám podle šaríi. Vykládat o dobrém, špatném, mírném, agresivním či teroristickém islámu je tudíž mimo mísu. Platí totiž šaría a v ní je mnoho násilných prvků. Jen u Kurdů je ale kladen větší důraz na tradice národní než islámské. Bohužel hlavní média naslouchají různým arabistům či salónním a narcistickým teologům jako je Tomáš Halík, ale názor Kurdů žijících v Česku je nezajímá. Přitom právě Kurdové mají s islámem 1200letou zkušenost. Tak dlouho totiž bojují o zachování své identity.
S tím souvisí i můj životní příběh, který vypadá jako námět na hodně dobrodružnou knihu. Jsem kurdský lékař a podnikatel s arménskými kořeny, narodil jsem se v tureckém městě Silvan, z kurdského pohledu jde ovšem o kurdské město Farqin, roku 1953. V roce 1971 jsem získal stipendium na studia v ČSSR a roku 1979 absolvoval Fakultu všeobecného lékařství Univerzity Karlovy v Praze. Přátelil jsem se s disidenty, spoluzaložil ilegálně první kurdské nakladatelství Ararat. V roce 1975 jsem vnikl na protest proti vydávání kurdských studentů komunistickým režimem do rukou Saddáma Hussajna na půdu švédského velvyslanectví v Praze, kde jsem organizoval protestní hladovku. Byl jsem vyhoštěn, pracoval jsem pro Lékaře bez hranic a získal jsem status uprchlíka ve Spolkové republice Německo. Do Česka jsem se vrátil krátce po sametové revoluci založil jsem zde pobočku vlastní obchodní společnosti.
V roce 1994 jsem byl vzat do vazby pro obvinění z řady závažných trestných činů. Byl jsem z ní propuštěn roku 1997. Nicméně žádné obvinění se neprokázalo. Mezitím jsem dostal Cenu Františka Kriegla Nadace Charty 77. Teprve po devíti letech se ukázalo, že člověk, co mě zatkl, byl kapitán Josef Opava z Berdychova gangu. Všechna obvinění vůči mně se pak prokázala jako vylhaná, ale státu jsem nestál ani za omluvu. Proto jsem podal žalobu na Českou republiku a vysoudil část nákladů na obhajobu zpět. I tak jsem část peněz věnoval dobročinným organizacím.
Kdyby byl někdo podroben takové šikaně a půl roku by musel žít v cele vedle kriminálníků, jako byli třeba tzv. orličtí vrazi, tak se odstěhuje z České republiky a už nikdy se sem nevrátí. Jenže stát je něco jiného než národ. Tohle mi způsobila státní mašinérie. Český národ za to nemůže. Vždyť právě vzdělaní Češi nás Kurdy ve dvacátém století představili světu. Třeba pánové Jiří Hanzelka a Miroslav Zikmund vydali výjimečné fotografické album v angličtině, němčině a ruštině, aby se o Kurdech něco vědělo. Ostatně – vůdci íránských Kurdů všichni studovali v Praze a my jim říkáme Pražáci!
