Aneb, česká nesnášenlivost.
Pokorná a - mimo Čechů - světem ctěná kancléřka NSR A. Merkelová nedbá hrozící ztráty své popularity a řídí se hlasem svého svědomí, zděděného po otci, evangelickém pastorovi, když na svůj národ příkladně převzala těžký úkol, pomáhat největšímu počtu uprchlíků se zuboženými matkami a dětmi, těžce postiženými válkami, a k tomu s obtížným oddělováním nebezpečných živlů, nacházejících se v poměrně malém i mezi nimi. Tím potvrzuje, jak v čele nejvyspělejšího státu Evropy politicky a mravně vysoko vyčnívá nad jinými státníky světa.
Naproti tomu se musím stydět za protiuprchlické, xenofóbní projevy, populisticky šířené našimi samolibými, sebestřednými presidenty Klausem a Zemanem, jejichž hlavním přičiněním - i v jiných vlastnostech - jsme se stali outsidery Evropy.
Stydím se za ministra Chovance, jak naše nelidské zacházení s uprchlíky obrátil k poťouchlému tvrzení, že „přece nemůžeme uprchlíky k pobytu u nás nutit, když oni tu zůstat nechtějí.“(!)
