I v sedmdesáti točí velryby a leopardy. Nemám čas umřít, říká Steve Lichtag
Na přelomu milénia od něj NBC koupila dokument o bílém žralokovi a jemu to změnilo život. Natočil přes dvacet filmů, a jak říká, dnes už pro něj není hlavní problém sehnat peníze, ale dobrý námět. Producent a režisér Steve Lichtag nepolevuje ani po sedmdesátce. A proto se stal členem letošního výběru 7 nad 70.
Slova o čase a smrti pronáší s úsměvem, ale také naprostou vážností. Se znojemským rodákem Stevem Lichtagem se setkáváme v pražském studiu při focení výběru 7 nad 70 spolu s výběrem 30 pod 30. Bez nadsázky lze říct, že si jeho energie s třicátníky nezadá. Ačkoli má na těle sedm křížků, jeho pracovní tempo nepolevuje.
Pro americkou produkci právě dokončil celovečerní dokument Leviathan: Whale and Man, jenž mapuje vztahy lidí a velryb od pravěku po současnost. Teď začíná stříhat snímek Leopard Story, tentokrát o impozantních kočkovitých šelmách, který natáčel posledních pět let v Zambii.
Souběžně připravuje svůj první hraný film Fin Hunter, ke kterému napsal scénář a natáčet se bude v australsko-čínsko-české koprodukci převážně v mořích Austrálie.
Zábavný vypravěč, výborný potápěč, původní profesí herec a dnes hlavně producent a režisér Steve Lichtag strávil poslední desetiletí před sametovou revolucí v emigraci ve Spojených státech. Amerika mu kromě nového jména, kdy se ze Zdeňka Lovečka stal pro lepší srozumitelnost Steve Lichtag, dala i nadhled a pocit, že může dokázat cokoli na světě.
Jeho globální pohled na věc je fascinující, své filmy točil v Jižní Africe, Laosu, Indickém oceánu nebo Karibiku. Od devadesátých let žije v Praze, kde postavil komerční filmové centrum Twin Star Film, jež se zaměřuje na zakázkové natáčení zahraničních filmů. Kromě toho vlastní hotelový resort na Lipně a také už 22 let jako prezident řídí festival Voda, moře, oceány, který založil v Hluboké nad Vltavou.
Jak se prodává film do NBC?
Už je to čtvrt století, co jsem si vymyslel točit dokument o velkém bílém žralokovi. Ve stejné době měl tento nápad i Jean-Michel Cousteau, slavný francouzský oceánograf a producent žijící v Kalifornii. Shodou okolností jsme se potkali na stejné lokaci v Jižní Africe, kde se bílí žraloci vyskytovali. Zatímco můj štáb měl sedm lidí a malé digitální kamery, Jean-Michel přijel s patnáctičlenným týmem a k dispozici měl dvě helikoptéry.
Všichni jsme chtěli vládce moří a oceánu natočit, pokud možno co nejlépe. A oba jsme se snažili ukázat člověka a velkého bílého žraloka mimo klec, protože to do té doby nikdo neudělal. Jenže jsme tam byli ve špatnou dobu, v lednu žraloci na jihu Afriky nejsou.
Jean-Michel to po nějaké době vzdal, pravděpodobně z finančních důvodů. Natáčení divoké přírody je hlavně o čekání a čekání je nákladné. Můj štáb nebyl tak drahý, všichni jsme to dělali srdcově. My Češi jsme takoví. Strávili jsme tam celý rok, ale byly dny a týdny, kdy jsme žraloka vůbec nezahlédli.
Kdy zazvonil telefon z Ameriky?
Těsně před Vánocemi. NBC počítala s filmem od Jean-Michela, nechtěli o to přijít. Volala mi asistentka šéfproducenta této stanice, že ví o našem chystaném dokumentu a že by ho rádi koupili. Plánoval jsem, že celý následující rok budu stříhat, ale oni mi dali měsíc. Vyhrnuli jsme si rukávy, vrhli jsme se do práce a 24. ledna jsem odlétal do Ameriky s hotovým filmem Carcharias – Velký bílý. Zatleskali, byli nadšení a dva dny nato měl premiéru během finále amerického fotbalu Super Bowl.
Jaký to byl pocit?
Bylo to úplně zlomové, mělo to neskutečný ohlas a změnilo mi to život. Člověk musí být na nečekané životní výzvy připravený. Vždycky jsem byl dobrodruh, asi to mám po tátovi, který byl takový blázen, pilot, Valach, který nikdy nic neřešil.
Já jsem odešel do Ameriky, aniž bych uměl slovo anglicky. Dneska už mě nic nepřekvapí. Jak říkám, svatá bába nade mnou mi dala ochranu, že jsem všechno přežil. Žiju krásný život.
Právě jste dokončil snímek o velrybách. Kudy k nim vedla od žraloků cesta?
Žraloci mají v mém srdci pořád své místo, jsem jimi orazítkovaný po celém těle. Někdo si myslí, že jsem lovec žraloků, někdo si myslí, že je fotím, ale já miluji film, tak jsem svou fascinaci začal točit. Co je většího než žralok? Fakt už jenom velryba. To samozřejmě říkám s nadsázkou.
Velryby jsem začal točit nedlouho po uvedení Velkého bílého. Důvodem byla jejich ochrana. Tehdy jsme jako Česká republika a část východní Evropy potřebovali vstoupit do Mezinárodní velrybářské komise a Greenpeace mě požádalo, abych natočil srdcervoucí příběh o velrybách. Tak vznikl Tanec modrých andělů.
Později jsem natočil další film Poslední lovci o lovu vorvaňů. Přistupoval jsem k němu s kritickým pohledem vůči domorodcům. V průběhu jsem ale zjistil, že je to úplná blbost a vůbec bychom do toho neměli kecat. Domorodci sice uloví velrybu, ale pak z ní rok živí celou vesnici.
Já jsem odešel do Ameriky, aniž bych uměl slovo anglicky. Dneska už mě nic nepřekvapí
A teď jste se k velrybám dostal potřetí se snímkem Leviathan: Whale and Man. O čem je?
Je to velký devadesátiminutový dokument mapující vztah lidí a velryb od pravěku po současnost s výhledem do budoucnosti. Název říkám anglicky, protože film je určený pro zahraniční distribuci, točil jsem ho pro americkou produkční společnost Big Media.
A co vás čeká teď?
Přes svátky jsem si trochu oddechl, Vánoce, koulovačky, sněhuláci, a v lednu jsem po pěti letech průběžného natáčení v Zambii začal stříhat film o leopardech. Jde opět o celovečerní distribuční film opět pro Big Media, tentokrát jsem si ale vyhradil právo držet si českou distribuci, takže by ho měli vidět i čeští diváci.
Mohlo by to vyjít podobně jako můj dřívější film Aldabra: Byl jednou jeden ostrov, což je dobrodružný příběh, který jsme točili na atolu v Indickém oceánu pomocí moderních 3D technologií. Leopard Story bude hravý příběh s krásnými leopardími kočičkami, které všichni milujeme.
Jste důkazem toho, že po sedmdesátce život nekončí. Teď si plníte další velký sen a tím je první hraný film. Prozradíte víc?
Scénář Fin Huntera jsem psal pět let se svým synem Thomasem, nedělám si ambice, že bych ho režíroval, budu součástí výkonné produkce zejména při natáčení podvodních scén. Natáčet se bude v australsko-čínsko-české produkci částečně v Austrálii, v čínském městě Hangzhou a na moři. Můj film musí být samozřejmě vždy propojený s oceány, hlubinami. Také jsem trochu čerpal ze svého života.
Bude to příběh holky, která miluje oceány, potápí se a loví ryby, jak ji to naučil její táta. V nesprávnou chvíli ale zmáčkne spoušť a trefí špatnou rybu. Oddělí se od své party z lodi a ztratí se. Ostatní po ní šest dní pátrají, a jediný, kdo věří, že stále žije, je kluk z Číny, který je do ní zamilovaný. Díky jeho víře se ji ve finále podaří na pokraji smrti najít. Je to drama o lásce plné nádherných exteriérů, podvodního světa.
Jak se dnes shánějí producentovi peníze na filmy o přírodě?
Peníze jsou, jak se říká, vždy na svém místě. Než se tvůrce etabluje, začátky bývají těžké. Já jsem měl štěstí, že po revoluci, kdy jsem se vrátil z emigrace do Česka, byla hromada otevřených podnikatelů, kteří mým filmům věřili a byli ochotní mě finančně podpořit. Nebyl tady nikdo, kdo by dělal filmy o žralocích, velrybách a dalších krásných strašidlech z hlubin oceánu.
Dnes mám za sebou dvacet filmů, takže shánět finance je snazší. Také jsem si sám vydělal nějaké peníze, které můžu dál investovat. Finance pro mě už nejsou hlavní téma, zásadní je námět. Protože když není dobrý příběh, nemá smysl shánět prachy, na tom vše stojí a padá. Jako autor jsem se také léty poučil a píšu tak, aby to bylo realizovatelné. Je snadné mít příliš nabroušenou tužku a vymýšlet věci, které pak stojí sto milionů dolarů.
Když není dobrý příběh, nemá smysl shánět prachy, na tom vše stojí a padá.
O jakých sumách se v případě vašich filmů bavíme?
Zajímavé je, že každý můj film má úplně jiný rozpočet. Před deseti lety jsem ve spolupráci s Disney dělal zmíněný polohraný film Aldabra, který měl rozpočet jeden a půl milionu dolarů. Natáčel se v moderní 3D technologii v Indickém oceánu, takže logistika byla velmi náročná a drahá.
Oproti tomu Leviathan: Whale and Man stál tři sta tisíc dolarů. Pro český rybník je to možná pořád hodně, ale v momentě, kdy jde film do celosvětové distribuce, jsou to reálné peníze, za které se takový dokument dá udělat.
Carcharias – Velký bílý stál patnáct milionů korun, ale dalších patnáct milionů vydělal. Možná to je na producentství to nejzajímavější: je to věčná hra, kdy člověk neví, jestli přijde o kalhoty, nebo vydělá. Doba se ale změnila, dnes se točí na mobily, což může náklady výrazně snížit.
Vy také točíte na mobily?
Já ne, jsem stará škola. Mám svoje velké kamery, střižny, veškerou techniku, kterou tahám všude po světě. Myslím, že točení na mobily je pro jinou generaci, taky to není tak jednoduché. Nedělám to.
Mimochodem bylo by vůbec možné váš nejslavnější film Carcharias – Velký bílý natočit dnes?
Zcela určitě ne. Bílí žraloci z devadesáti procent vymizeli, buď byli vyhnaní kosatkami, nebo vybití. Velký bílý žralok je obrovská vzácnost. Museli bychom čekat strašně dlouho, abychom nějakého přilákali. Tehdy jsme měli pronajatý dům a každý den vyjížděli na moře, kde jsme se osm hodin houpali a čekali. Z dnešního pohledu je to unikátní svědectví, které by teď stálo padesátkrát víc.
Z dnešního pohledu je to unikátní svědectví, které by teď stálo padesátkrát víc.
Steve Lichtag o svém nejslavnějším filmu
V čem tkví váš úspěch?
Asi v tom, že jsem nikdy moc neplánoval a nepřemýšlel, jak co dopadne. Ve světě divoké přírody, podmořských hlubin a žraloků je lepší o rizicích nepřemýšlet. Jít za tím srdcem a občas vypnout hlavu.
Jak vaše nastavení mysli ovlivnila Amerika?
Z Československa jsem odešel v roce 1979, rok jsem byl v Německu a pak odjel do Ameriky. Bylo to neskutečně vzrušující, všechno bylo wow a já na to koukal jako tele na nová vrata. Oproti šedému Československu bylo v Německu všechno nablýskané, auta, domy, lidi hezky oblečení a voňaví.
Amerika pak byla naprosté zjevení. Dala mi bezprostřednost, zrušila v mých očích všechny brány, zdi a překážky. Začal jsem fungovat s tím, že nic není nemožné. Only the sky is the limit and you can always make it. If you believe. To jsem taky vždycky říkal svým žákům, když jsem učil na Akademii herectví na Floridě: Člověk musí věřit.
Američané jsou velmi otevření, vstřícní, na ulici se zdraví. Ačkoli žiji v Praze, kterou miluji, nejlépe se cítím právě v Americe, Austrálii nebo Jižní Africe. Líbí se mi ten sharing energie. Naučil jsem se oddělovat lidi, kteří vám správnou energii dávají, od těch, kteří vám ji berou.
Co dalšího vás drží v obdivuhodné kondici?
Mám třetí manželku, která je o 25 let mladší. Dali jsme se dohromady přes potápění. Velmi rychle a čile se zúčastňovala, a myslím, že ještě bude zúčastňovat mých projektů, protože je velmi zdatná potápěčka. Je zajímavé, že ženy mají k natáčení pod vodou jiný cit, zvířata je nechají přijít k sobě blíž. Marcela je výborná manažerka, kterou my umělci potřebujeme. Máme spolu dvě krásné holčičky a myslím, že právě ta mladá parta, kterou mám kolem sebe, mě udržuje v rytmu. Nemám vlastně čas zestárnout.
Co byste vzkázal mladým lidem z výběru 30 pod 30, kteří mají skvěle našlápnuté kariéry, zároveň ještě spoustu věcí před sebou?
Myslím, že jak pro umělce, tak vědce nebo obchodníky platí: Věřte svým snům a jděte za nimi. Nenechte se zviklat a zastavit. Věřte sami sobě!
The post I v sedmdesáti točí velryby a leopardy. Nemám čas umřít, říká Steve Lichtag appeared first on Forbes.