Mihnul se jen v pár kinech a nedávno se bez většího haló objevil na streamovací stanici Max. Soudní drama Porotce č. 2 je přitom atraktivní podívaná hodná jménu jejího režiséra: Clinta Eastwooda, který se filmem patrně s kariérou loučí.
Justin Kemp působí na první pohled jako spořádaný rodinný muž. Jeho partnerka Allison má krátce před porodem a úzkostlivě doufá, že vše klapne; minule ji potkal potrat. Justin má však také svoji vlastní úzkost: je členem soudní poroty, která se chystá poslat do vězení muže za zločin, k němuž má přitom sám také nebezpečně blízko.
Čtyřicátý film herce a režiséra Clinta Eastwooda patří do žánru, který se dnes v kinech moc nevídá: pozvolna líčené soudní drama, které přemítá o vině, trestu, obětech i fungování justičního systému. Je plné morálních otázek a postav, které nejsou ani vyloženě kladné, ani zlé, jsou zkrátka lidské.
Porotce č. 2 může evokovat díla spisovatele Johna Grishama nebo klasiku Dvanáct rozhněvaných mužů, připomíná ale i klasický devadesátkový thriller: má nekomplikovanou zápletku, pár klíčových postav, ale dovede vás dvě hodinky solidně držet v napětí.
Nejistého Justina hraje Nicholas Hoult, státní zástupkyni Faith ztvárnila Toni Collette, v menších rolích se objeví J. K. Simmons, Chris Messina nebo Kiefer Sutherland.
Sestava tedy veskrze hvězdná, avšak je škoda, že ne všechny postavy dostávají adekvátní prostor. Sutherland se ve filmu jen podivuhodně mihne, Simmonsův charakter zase po silném nástupu předčasně scénu opustí. Zápletka samotná navíc působí trochu přitažená za vlasy.
A přece vás to nebude tolik trápit. V DNA téhle podívané je jasně patrný Eastwoodův rukopis zkušeného vyprávěče, který tak dává zapomenout na trochu slabší kousky Cry Macho nebo Paříž 15:17.
I když mu v době natáčení Porotce č. 2 bylo už třiadevadesát, zase jednou ukázal, že je to mistr civilních, neokázalých příběhů, jak to známe z Gran Torina, Madisonských mostů nebo Million Dollar Baby.
Do titulní postavy Justina je tuze snadné se vžít, sdílet jeho pochyby, zdali činí správně, mít strach, když na něj padne stín podezření. Eastwood buduje napětí, těží ze skvěle napsaných disputací členů poroty a postupně odhaluje detaily z osudové noci, kdy se obviněný James a zavražděná Kendall pohádali a někde poblíž se pohyboval i Justin.
Otázky, které film pokládá, nemají jasnou odpověď. Každý se může při sledování ptát, jak by se zachoval na Justinově místě, každý patrně zareaguje jinak. Sympaticky nejednoznačný závěr vás nutí přemýšlet o filmu i potom, co odrolují závěrečné titulky.
Je snad jen škoda, že Eastwood, potažmo scénář Jonathana Abramse nešel až na dřeň, nevydoloval ještě více emocí. Tohle není Dvanáct rozhněvaných mužů pro nové tisíciletí, ani tak gradující podívaná jako jiná soudní klasika Pár správných chlapů. Jen velmi slušně odvedená charakterová studie, které jsou Eastwoodovi tak vlastní.
Ta z Porotce č. 2 měla být navíc jeho velkolepou rozlučkou. Velkolepost se nakonec nekonala a není zcela jasné proč: film se mihnul v necelé padesátce amerických kin a pak zakotvil na platformě Max, která patří studiu Warner Bros., dlouhé roky s Eastwoodem spojenému.
Studio tvrdí, že takový byl záměr od začátku a že do omezeného počtu kin film nasadilo jen proto, aby kolem snímku vytvořilo větší humbuk. Působí to poněkud podivně, když předchozí Eastwoodova díla mířila do kin a obvykle se jim tam docela dařilo.
Na formu distribuce se ale časem zapomene, zato film zůstane. Nepůjde o loučení na vrcholu, to vzhledem k posledním snímkům Eastwooda patrně nikdo nečekal. Ale je to rozlučka ve velmi slušné formě, což je obdivuhodný počin od muže, který má letos oslavit už 95. narozeniny.
A nebo také důvod, proč svoje kariérní sbohem ještě odložit.
