Už během studií na AVU založil se spolužáky uměleckou skupinu Luxsus s programem malovat obrazy do luxusních interiérů. Co tenkrát mohlo od studentů vyznívat jako troufalá recese, je dnes realitou. Jakub Špaňhel v současnosti patří mezi nejprodávanější české umělce střední generace. Jeho jméno je na trhu s uměním známé již pětadvacet let a sběratelé na jeho nové obrazy trpělivě čekají.
Minulý rok si osmačtyřicetiletý malíř koupil ateliér v Benátkách a inspirace tímto magickým italským městem se propsala i do jeho tvorby. V kariéře Jakuba Špaňhela tak započalo nové období, v němž je sice stále poznat jeho expresivní styl inspirovaný architekturou, ale začínají se v něm objevovat i nové imprese.
Inspiruje se renesančními paláci a kanály, sakrální architekturou, starobylými freskami i madonami. Benátky do Špaňhelovy signifikantní tmavší barevnosti přinesly ale především odvážnější přístup k barvě.
„Přestávám se barvy bát. Českému umění tradičně dominují zemité barvy jako šedá a hnědá, příliš nezáří. V Itálii je ostré světlo a sám vidím, že se do mých obrazů barva čím dál více dostává. Baví mě používat ji už nejen u motýlů a květin, ale i u architektury,“ říká umělec.
Špaňhelův italský ateliér se nachází v samém centru starých Benátek, kousek od slavného mostu Ponte di Rialto, ale stranou hlavního turistického tahu na náměstí Svatého Marka.
„Rád maluji podle svých fotek a občas vznikají i takové turistické momentky, v nichž zůstává třeba jen dojem ze světel u nasvícených kanálů, v nichž jezdí vaporetta. Nakonec to vypadá už skoro jako abstrakce,“ popisuje malíř jeden ze svých obrazů nazvaný Canal Grande.
Ten je spolu s dalšími díly vzniklými v Benátkách vystaven na jeho právě končící sólové výstavě v pražské Trafo Gallery, kterou 8. ledna završí komentovaná prohlídka s umělcem.
Po ní Jakuba Špaňhela čeká účast na zásadní výstavě českého, slovenského a rakouského současného umění v rakouském soukromém muzeu Liaunig, která začne na jaře. „Pracuji pro ni na pětimetrovém obrazu,“ prozrazuje s tím, že by nový rok raději než výstavám zasvětil především malování.
Benátky začal Špaňhel malovat po desetiletém „venkovském“ období ve Svatém Janu pod Skalou.
„To město je mou láskou od devětaosmdesátého roku, kdy jsem Benátky poprvé navštívil jako dítě. Jsou pro mě kouzelným světem, kde žiju v obrazech. A taky dobrodružstvím. Měl jsem po třiceti letech v Praze zase potřebu vykročit někam jinam a začít znova tam, kde mě nikdo nezná. Vnímám to podobně, jako když jsem kdysi přišel do Prahy. A to si užívám,“ říká rodák z Karviné, který do Prahy přišel v osmnácti letech po studiu na Střední uměleckoprůmyslové škole v Ostravě.
Inspiraci čerpá na procházkách městem, kde se kochá renesančními paláci. Davy turistů v oblíbené italské destinaci Jakuba Špaňhela při tvorbě neruší: „Jsem v ateliéru neustále sám a rád naopak vyjdu ven mezi lidi. Podobně jsem to měl, i když jsem měl ateliér na Václavském náměstí. A také ve Svatém Janu pod Skalou, kam o víkendech jezdí spousta lidí,“ uvažuje výtvarník nad místy, kde pracuje.
Jeho obrazy vznikají i v Praze na Vinohradech, kde se setkáváme. Pražský ateliér mu dnes slouží spíše jako místo, kam vozí ukazovat své obrazy zájemcům a přátelům. Na stěně tu visí výjev z Benátek, oblíbení motýli i modrý „válečkový“ obraz s dekorem švestky, který použil i na novou sběratelskou edici slivovice.
Na ateliér v bývalé tiskárně Práce na Václavském náměstí, kde působil před pětadvaceti lety, ale Jakub Špaňhel dodnes vzpomíná jako na důležitou etapu své kariéry. Sdílel jej s Jiřím Georgem Dokoupilem, který ho v začátcích jeho tvorby spolu s Jiřím Davidem a Milanem Knížákem nejvíce ovlivnil.
„Byl jsem tam čtyři roky, viděl jsem, jak obrazy Jiřího Georga Dokoupila vznikají, a pomáhal jsem mu s nimi. To pro mě byla praktická akademie ve velkém světovém stylu, která mě posunula vpřed,“ říká.
Do ateliéru tehdy jezdili sběratelé z celého světa, včetně například curyšského galeristy Bruna Bischofbergera, který se objevil i v kultovním filmu o Michelu Basquiatovi z devadesátých let, kde jej hrál Dennis Hopper.
„Jirka tehdy v Česku moc sběratelů neměl, jezdili za ním ale lidé ze zahraničí. Pro mě to vlastně byla taková stáž. Na akademii jsem na žádnou zahraniční stáž neodjel, ale tato zkušenost mi ji vynahradila,“ vzpomíná dnes.
Za první výstavy vděčí Jakub Špaňhel svému pedagogovi Jiřímu Davidovi, který jej na AVU přijímal.
„Ještě na škole mě přizýval na výstavy a jeho asistent Standa Diviš domluvil v galerii Felixe Jeneweina v Kutné Hoře, aby koupila mé obrazy do státní sbírky. Byly to takové malé krajinky vinohradských hřbitovů. Byl to takový horizont s důrazem na nebe s kompozicí podobnou Chitussiho obrazu, který visel v bytě mé babičky, když jsem byl malý,“ vzpomíná Špaňhel na své první úspěchy.
Malířem chtěl být už od čtyř let: „Moje cesta je jednoduchá – prostě jen celou dobu maluju.“ Začínal v osmi letech, kdy vyměňoval obrazy s rodinnými známými za džíny nebo fixy. Prodat první obrazy se mu podařilo už na střední škole.
„Vizionář Honza Oravec založil legendární antikvariát, klub a galerii Černý pavouk v Ostravě ve Stodolní ulici. Pořádal tam výstavy pražských výtvarníků a jednu udělal i mně. Podporoval mě od patnácti let a začal mé věci sbírat. Byl zásadním člověkem v úplných začátcích,“ vzpomíná malíř na období, než v roce 1995 nastoupil do Prahy na Akademii výtvarných umění.
V té době si jeho děl rychle všiml také sběratel Richard Adam, který už tehdy budoval jednu z nejvýznamnějších sbírek současného umění. „Pro umělce byl tehdy jedním z nejdůležitějších lidí v Česku. Tehdy se tu totiž současné umění ještě tolik nesbíralo,“ říká Špaňhel.
Důležitým milníkem kariéry Jakuba Špaňhela však byla výstava v Národní galerii v Praze v roce 2003, kam jej přizval jeho pedagog Milan Knížák. Do sbírky Národní galerie tehdy odkoupil i několik Špaňhelových obrazů. „Díky této výstavě ke mně začali chodit i sběratelé, kteří se do té doby zaměřovali spíše na umělce o generaci starší,“ říká Špaňhel.
Jedním z nich byl tehdy i Daniel Křetínský: „Viděl moje obrazy ve Veletržním paláci a zavolal mi, že by měl zájem je koupit. Byl u mě párkrát v ateliéru, něco si vybral a mám dojem, že to tehdy nebral ani jako investici, ale že se mu to zkrátka líbilo. Zmínil mě pak i v nějakém rozhovoru a udělal mi tím dobrou reklamu,“ směje se po dvaceti letech Špaňhel.
Jeho díla jsou dnes zastoupena ve všech velkých sbírkách, nejen proto, že je sběratelé berou jako dobrou investici: „Spoustě z nich moje obrazy visí i doma. Mám radost, že to není jen o penězích, ale že se jim i líbí,“ dodává Špaňhel.
Na stěně svého bytu má Špaňhelův obraz například Michael Třeštík, který si od umělce nechal v jeho stylu namalovat i svůj letenský činžák v Kostelní ulici.
„Věděl, že maluju architekturu, ale dlouho se mi o to styděl říct. I Michal Třeštík pro mě byl důležitý hned v začátcích, podporuje mě už dvacet let a píše o mých obrazech ve svých knížkách,“ zmiňuje umělec.
S Michalem Třeštíkem má Jakub Špaňhel i společnou zálibu: sám je také sběratelem a zajímá ho především historický nábytek a lidové umění.
„Nemám žádnou přesně vyhraněnou koncepci sbírky, jdu na to jen pocitově. Kupuju si, co se mi líbí, a rád se tím obklopuju. Neberu to jako investiční záležitost, je pro mě radost žít mezi věcmi, které mají historii,“ říká Špaňhel.
Nekupuju díla jako investiční záležitost. Je pro mě radost žít mezi věcmi, které mají historii.
Sbírá třeba barokní sekretáře, starou keramiku nebo grafiky od slavných malířů devatenáctého a dvacátého století. „Obcházím rád různá starožitnictví. S dětmi často chodím na Karlštejn, kde jsem si pořídil i svůj poslední úlovek – biedermeierovský portrét ženy z roku 1840 i s původním rámem,“ prozrazuje Špaňhel.
Když mluví o architektuře, kterou maluje, myslí tím nejen vznosné katedrály a další sakrální stavby, které jsou s jeho malířským rukopisem již neodmyslitelně spojeny, ale maloval také třeba velkoformátovou sérii světových centrálních bank nebo benzinové pumpy.
Podobně jako Třeštíkův dům namaloval Špaňhel na přání také zámek manželů Lettenmayerových, důležitých sběratelů českého umění. Pravděpodobně nejvíce Špaňhelových obrazů má podle umělce nyní olomoucký sběratel a majitel galerie Telegraph Robert Runták, mnoho jeho děl mají také zakladatelé Kunsthalle Praha, manželé Pudilovi.
Jakub Špaňhel obvykle tvoří v cyklech inspirovaných prostředím, kde právě žije a pracuje. „Série ale neuzavírám. Pracuji na více věcech najednou, v každém ateliéru mám rozdělané obrazy a vracím se k nim.“
Kromě maleb sakrální architektury proslul Špaňhel i svými venkovskými cykly ze Svatého Jana pod Skalou, které zobrazují barevné kytice polního kvítí, vlčí máky nebo veselé motýly.
„Když občas někdo přijde a řekne mi, že by se mu líbil obraz z této série, nebráním se tomu, jej znova namalovat. Nedělám ale nikdy dva stejné obrazy. Pracuji s náhodou, a i když pracuji na určité téma, nechávám výsledek otevřený. Je pak na zájemci, zda si to nakonec koupí, nebo ne. Nejsem pod tlakem, abych musel malovat všechno,“ říká úspěšný umělec.
Vedle Trafo Gallery spolupracuje také s DSC Gallery a Galerií Kodl. „Takto mi to stačí, nepotřebuji být všude. K tomu mám své věrné sběratele, kteří za mnou chodí už dvacet let.“
Na aukcích se ceny Špaňhelových obrazů šplhají čím dál výše a nejlépe se prodávají především zmiňovaní motýli. „Vůbec nejoblíbenějším je žluťásek,“ směje se Špaňhel s tím, že pro něj osobně jsou ale důležitější jiné motivy.
„Mám rád Josefa Sudka a jeho fotky jsou pro mě velkou inspirací. Hodně jsem maloval podle jeho fotografií z dvacátých let, na kterých zachytil rekonstrukci katedrály svatého Víta. To jsou pro mě asi nejdůležitější obrazy, ale chápu, že lidé více než sakrální stavby chtějí ty moje motýly,“ směje se Špaňhel.
„Mám rád velké formáty obrazů, tři nebo pět metrů, ale ty jsou jen pro pár sběratelů. Většina lidí si chce doma pověsit menšího motýla a já to chápu – doba je neklidná a stresující,“ říká Špaňhel k hodnotě svých obrazů prodávaných v aukcích. „Snažím se to už nějak regulovat, aby všude nelétali jen moji motýli,“ říká umělec.
Kromě sbírání starožitností má Jakub Špaňhel ještě jeden zajímavý koníček: „Baví mě sledovat, jak se hýbe realitní trh a kolik co stojí,“ přiznává malíř. Dokonce i cenu svých děl odvozuje od ceny pražských nemovitostí.
„Rád si s cenami svých obrazů hraju a vyrovnávám inflaci. Snažím se, aby metr čtvereční mého obrazu stál tolik jako metr čtvereční v Praze 1. Ceny nemovitostí rostou rychle a spolu s nimi i hodnota mých obrazů. O cenách obrazů stejně ale nakonec rozhoduje trh,“ říká Špaňhel.
V době, kdy s malováním začínal, byla v Praze řada vhodných prostor, které se daly pronajmout jako ateliéry, než je investor začne rekonstruovat. Teď už je situace jiná – pražské ateliéry jsou dostupné jen za komerční nájmy.
„I proto jsem vždycky chtěl prostory, v nichž pracuju nebo žiju, vlastnit a mám to tak dodnes,“ říká umělec.
Ateliér v Benátkách našel přes nabídku italské realitní kanceláře. „Když jsme na začátku devadesátých let přijeli s rodiči poprvé do Benátek autobusem, nemohli jsme si tam pomalu dovolit dát ani kafe. Dnes jsou tam nemovitosti levnější než v Praze, a tak jsem si splnil svůj dětský sen a jednu jsem si koupil,“ vypráví Špaňhel.
Zatím je to spíše místo, kam se jezdí zavřít a pracovat, ale do budoucna se nebrání tomu, otevřít se díky svému italskému ateliéru i zahraničním sběratelům.
„Většinu sběratelů mám v Česku, sem tam něco prodám po Evropě. Je možné, že se mi díky Benátkám otevře nějaká nová cesta do světa. Sám si ale hledím především toho, abych maloval kvalitní obrazy. Byznys u mě není prvořadý. Mám štěstí, že jsem nikdy nemusel obcházet galerie a prosit se o výstavy – vždy to tak nějak přišlo samo.“
