Je to film, na nějž se nejen v Česku, kde loni vznikal, chodí v prvních lednových dnech ve velkém. Nová, režisérem Robertem Eggersem vymodlená verze klasického hororu z roku 1922 ale chřestí tou nejvíc vyvařenou dějovou kostrou ze všech. Čím tedy může čtyřiatřicetiletý Bill Skarsgård namaskovaný jako hnijící upírský šlechtic překvapit?
Začíná to slibně. Eggers a kameraman Jarin Blaschke nás zvou do noční můry čerstvě vdané ženy jménem Ellen, již sužuje přízrak, který se jeví jako další ženich. Takový, jenž se pohybuje jako stín na bílých záclonách ozářených stříbrným svitem měsíce a který šeptá do uší sladká slůvka jako „ty nepatříš lidstvu“, „jsem tvoje hanba“, popřípadě „hltat“.
Ellen s tváří Lily-Rose Depp ale přesto sténá v transu rozkoší a ráno vypráví manželu Thomasovi v podání Nicholase Houlta o tom, že se jí zdálo o svatbě, na níž všichni zemřeli, ale ona přesto nebyla nikdy víc šťastná.
Skoro v ní slyšíte dívku Thomasin z Eggersova prvního a určitě nejlepšího filmu Čarodějnice, kde démon také reprezentoval potlačenou sexualitu, kacířsky probouzel slast a provokoval puritánské pořádky. Akorát kolem hrdinky nechodil jako stín, ale jako mluvící kozel.
Režisér se tak malinko opakuje. Když se navíc v Čarodějnici posedlý klučík vysmíval pobožným rodičům, šla z toho mnohem větší hrůza, než když tady Ellen říká Thomasovi, že ji nikdy neuspokojí tolik jako hrabě Orlok, onen upírský šlechtic, jenž jí doma v hanzovním německém městečku tak zlomyslně ruší spaní.
Brzy však upíra máme vidět v celé mrtvolné kráse. Thomas se totiž vydává na výpravu kamsi do zaostalé východní Evropy, kde Eggers úspěšně rozvíjí trudnomyslnou, avšak výraznou obrazotvornost.
Třeba takový příjezd prázdného českými umělci vyrobeného černého kočáru na zasněženou lesní cestu v sobě má symboliku hodně temné pohádky, jež by mohla lákat například Juraje Herze.
Tam ale pozitiva trochu končí. Zklamáním je totiž Orlok, z něhož nejde vůbec strach, i když to jeho představitel Skarsgård tak přehání s přízvukem, jako kdybychom byli znovu v devadesátých letech a on hrál zlotřilého ruského obchodníka se zbraněmi.
Také nepomáhá, když o něm na sílu všichni opakují, že je mocnější než zlo. Je to samotná smrt!
Nosferatu má být pro Eggerse mimořádně osobní film, na němž dělal deset let. Chce očividně skládat všemožné pocty.
Bohužel si ale vybral až příliš známou drákulovskou story, která byla do filmu adaptována nesčetněkrát, takže se tady probírání tvůrcem jistě milovanými motivy pro diváka mění jen v mrtvolné odškrtávání klišé bez větších překvapení.
Eggers se už navíc ve druhé polovině nemůže spolehnout na stíny, kočáry a prázdné hrady, když nechává svoje postavy bojovat s upírem, jenž v německém městečku udeří morovou ranou.
Mění ale jejich motivace nebo je nechá chovat nahodile, prostě jako ve spotřebním hororu, kterým tenhle projekt přece zuby nehty být nechce.
Působit má patrně atmosféra zla, které nad městem krouží jako černá ruka. Když se ale v takovém Děsivém dědictví Ariho Astera ukázalo, že všechno kruté naplánoval kult kolem vlezlé dámy, mělo to větší grády, než když se tady s velkou pompou odkryje pentagram na podlaze kanceláře a všichni neustále opakují, že „on přichází“. To, že někdo ukousne holubovi hlavu, ještě atmosféru paranoie nevytvoří.
Úplně tak chybí poťouchlost, zákeřnost, nápad. Všichni jsou extrémně vážní, jen dobovému „vymítači“ Franzovi v podání Willema Dafoea poněkud pomáhají české titulky, které jeho výpady překládají jako „zhyň, ty ďábelský potrate“, čemuž se publikum v kině alespoň může zasmát. Šnaps? ptá se Franz, zatímco pokuřuje z absurdně dlouhé dýmky.
Z konceptu, který má hrozit dobovou patinou, také paradoxně vytrhává, když ve všech hlavních rolích vidíte současné celebrity, jež na vás vyskakují horem dolem z reklam, Netflixu i z komiksových velkofilmů. Samozřejmě se tento pocit netýká českých herců, kteří se zde rovněž objevují.
Během filmu, při němž máte až příliš času myslet na jiné věci, může být jedna z nich i následující: Bylo by to celé lepší, kdyby se tady vedle Karla Dobrého a Jordana Haje objevila i Dana Morávková jako bodrá selka z Van Helsinga?
