Ve zdravotnictví se Jaroslav Pekara pohybuje více než dvacet let. Vyzkoušel si práci sanitáře, ošetřovatele i sestry na akutní péči a po Praze jezdí v sanitce jako záchranář. Momentálně ho ale nejvíce zaměstnává trénink studentů i kolegů v krizové komunikaci s pacienty a v sebeochraně. Nedávno začal působit jako školitel i na oddělení akutního neklidu v psychiatrické léčebně v Bohnicích.
Když ho člověk poslouchá, slyší spoustu energie a nadšení, z něhož je znát, že práce je pro něj zároveň koníčkem. Rád boří tabu a dokazuje, že správně vedená komunikace je pro jednání s agresivním pacientem klíčová. I proto si vybral záchrannou službu, hledal pracoviště, kde bude moci konfliktní situace procvičovat.
„Můžeme říci, že tak třiadevadesát procent pacientů není násilnických. A pokud u nich dojde ke konfliktu, většinou jde o verbální agresi, která se dá vhodně vedenou komunikací potlačit,“ podotýká Jaroslav Pekara.
Na pražské Vysoké škole zdravotnické vede katedru zdravotnického záchranářství a se svými studenty se tak často situacím, v nichž může být záchranář napaden, věnuje. Jednou z rad, které se jim snaží vštípit, je zachovat klid. I když sám ví, jak těžké to může být.
„Nikdy nevíte, proč se ten pacient chová agresivně. Vy musíte být ten, kdo má situaci pod kontrolou. Ale samozřejmě v okamžiku, kdy máte za sebou náročnou směnu, se klid zachovává obtížně. Proto radím jej alespoň předstírat,“ vysvětluje.
I to je důvod, proč si za velkou část konfliktů mohou záchranáři částečně i sami. Ne vždy totiž situaci správně vyhodnotí a k pacientovi přistupují od začátku špatně.
„Je zajímavé, že lépe zachovávají klid ženy, a to ty, které vychovaly jedno a více dětí, jak vyplývá z různých průzkumů,“ zmiňuje. Jako záchranář se často setkává s tím, že nepříjemní a konfliktní bývají příbuzní pacienta. Mají pocit, že ošetření trvá moc dlouho nebo že záchranáři nedělají to, co mají.
Časté bývají také konflikty, kdy jsou pacienti pod vlivem alkoholu nebo omamných látek. S opilým člověkem se přitom dají agresivní projevy v chování zvládnout lépe, horší už je to s pacientem pod drogami, u nichž často hrozí i různé halucinace, což pak jednání s nimi ztěžuje.
„U opilého pacienta se často osvědčí partnerský přístup. Dovolíte mu třeba, aby vám tykal, a tím si získáte jeho důvěru. Pak už je komunikace s ním snazší,“ vysvětluje Jaroslav Pekara.
I on se ale dostal do situace, kdy ho opilý sedmdesátiletý muž, který měl po pádu z kola rozbitou hlavu, ohrožoval v sanitce nožem. Vzpomíná také na případ pacienta pod vlivem drog, který napadl jeho kolegu.
„Snažil jsem se je od sebe odtrhnout a pak jsme se oba dali na útěk. Někdy vám totiž nic jiného nepomůže. V takových situacích se řídíme pravidlem USB – Uteč, schovej se, bojuj,“ dodává Jaroslav Pekara.
Proč se mu lépe spolupracuje se studenty? Kde nachází inspiraci? Která ulice v Praze je pro záchranáře strašákem? Čemu říká sebeochrana a v čem mu pomáhá jízda na kajaku? Odpovědi najdete v dalším díle podcastu Jak být lepší.
