Barrandovské kulisy, české hrady, tuzemští herci v malých rolích a potkani. Opravdu hodně místních hlodavců. Na přelomu roku vstoupí do kin horor Nosferatu, který se loni tři měsíce natáčel v Česku, zejména v ateliérech, ale i na několika skutečných lokacích s nečekanou historií. Mluvili jsme s několika lidmi, kteří tuhle novou noční můru měnili v realitu.
Když vidíte závěrečné titulky nového hororu Nosferatu, zpětně si podle několika stovek povědomých jmen uvědomíte, že jste vlastně sledovali český film.
Mezi loňským únorem a květnem totiž režisér Robert Eggers svůj vysněný a poté roky chystaný projekt točil převážně v barrandovských ateliérech, kde filmový architekt Craig Lathrop vytvořil šedesát různých dekorací.
Jeden z art directorů zodpovědných za jejich určitý výsek byl i český scénograf Ondřej Lipenský, který pracoval třeba na filmech Bod obnovy nebo Králíček Jojo.
„Málokdy víte, že pracujete na něčem, co je fakt skvělé. Tady jsme věděli, že je to ten film, na jakém chce člověk být,“ vypráví nyní Lipenský, podle nějž Eggersův tým přijel s velkým množstvím historických a výtvarných referencí, sahajících od díla malíře Caspara Davida Friedricha až po tradiční rumunskou šlechtu.
Producent David Minkowski ze společnosti Stillking Films ostatně dodává, že filmař známý díky snímkům Čarodějnice, Maják a Seveřan dorazil do Prahy už dlouho před natáčením.
„Všechno, co vidíte na plátně, začalo nápadem Roberta Eggerse. Opravdu byl součástí každého tvůrčího rozhodnutí na všech úrovních. V tom podle mých zkušeností překonává většinu jiných režisérů,“ říká muž, který natáčení v Česku zajišťoval.
Podle Minkowskiho byl proto čas na přípravu delší o třetinu, než bývá standardně na filmech podobného rozsahu. „Bylo to nutné k tomu, abychom vychytali všechny detaily, které si režisér se svým týmem přáli,“ vysvětluje.
Na Barrandově tak rostly krypty, nad nimiž zapadalo „slunce“ pomocí důmyslného systému zrcadel, nebo ulice německého městečka Wisburg, na jehož obyvatele má upír políčeno.
Scénograf Lipenský, jenž pracoval například na kryptě Orloka nebo na jeho kočáru, vyjmenovává i detaily v upírově sále s krbem, jehož pokrývala terakotová dlažba s ručně vyvedenými vzory, zatímco ze stěn lehce odpadávala omítka.
„Hodně překrásných detailů se pak ve tmě ztratí, ale díky nim výsledek působí podivně realisticky. Mám pocit, že dodávají něco navíc,“ míní muž, který se dekoracemi zabýval od skicování, technických výkresů, vedení lidí až po řízení stavby a vychytávání oněch posledních detailů.
Na stejné pozici jako on byla i scénografka Magdalena Nováková, jako set decorator zase působila Beata Brentnerová, jejíž český tým zařizoval interiéry včetně nábytku, aby vypadaly, že v nich někdo už dlouho bydlí.
Pokud by mimochodem Nosferatu náhodou usiloval o Oscara v kategorii nejlepší výprava, byla by to právě ona, kdo by byl podle standardů této kategorie spolu s Craigem Lathropem nominovaný.
Původní Nosferatu, němý horor z roku 1922, který přinášel ve vychýlených kompozicích expresionismu lezavou atmosféru zmaru, rozkladu a úpadku, vznikal v režii Friedricha Wilhelma Murnaua například na slovenském Oravském hradě, jiná verze Wernera Herzoga se zase zhmotnila na Pernštejně.
A právě tam filmaři zamířili i tentokrát, i když je zaujaly jiné části hradu než štáb v roce 1979.
Moravský středověký hrad se navíc lehce doupravil, aby nebylo úplně poznat, o jakou dominantu se jedná, stejně jako scény točené v české pískovně postprodukce umístila na pláž.
Našinec však může na plátně poznat například pražskou Invalidovnu, jejíž chodbu zná dobře z Amadea, stejně jako ikonickou vyhlídku Hraběcí stolek u Bolešína, kde se zastaví jeden z hrdinů na cestě do upírova hradu.
Na Pernštejně Minkowski točil před dvěma dekádami i Van Helsinga s Hughem Jackmanem a Kate Beckinsale.
„Tyto dvě produkce se opravdu nedají srovnávat. Shodou okolností ale za Van Helsingem i Nosferatu stojí stejné studio Universal. Van Helsing byl spíš jako velký hollywoodský akční film, který byl náhodou o upírech. Logistika týkající se natáčení byla v té době obrovská. Nosferatu nebyl ani tak o logistice jako spíše o kreativním procesu, jenž měl dovolit, aby v popředí zůstalo řemeslo,“ míní producent.
Natáčet v Praze mělo podle něj smysl z mnoha důvodů. „Jsou tu ideální lokace pro příběh, dobré pobídky a místní štáb složený z profesionálů se spoustou zkušeností s podobnými projekty. Také tu jsou prvotřídní ateliéry s backlotem, tedy pozemkem, kde můžete točit exteriéry,“ vyjmenovává.
Zahraničním produkcím se tak vyplatí obsadit co nejvíc pozic Čechy, protože to pak dělá produkci plynulejší.
„Myslím, že jsme po prvních týdnech oťukávání dobře srostli,“ přitakává Lipenský, podle něhož byla specifikem natáčení extrémní soustředěnost. „Ne vždy to tak je, někdy jsou zahraniční projekty v chaosu nebo to berou víc jako zábavu, tady ale byli všichni opravdu hluboce ponoření do práce,“ míní scénograf.
Když se o filmu, jenž vstoupí do českých kin už během předpremiér na konci prosince, píše, nevyjmenovávají se jen jeho herecké hvězdy jako Willem Dafoe, Lily-Rose Depp nebo Nicholas Hoult.
Zmiňují se také živí potkani, kteří na plátně ve velkém lezou kolem krypt, to ale v tom lepším případě. Do německého městečka spolu s Orlokem zavlečou mor. Podle Minkowskiho jich na place bylo tisíc, přičemž stovka hlodavců prošla přímo výcvikem.
„Na jedno z prvních setkání s Robertem Eggersem jsem přivedl Otu Bareše z Fauna Film, který pro natáčení zajišťuje cvičená zvířata. Robert byl neuvěřitelně připravený. Znal všechny filmy, na nichž Ota pracoval, i jaká zvířata do nich dodával. Byl do toho zapálený, dobře chápal, jaké kvality Ota do filmu přinese. To pro mě bylo symbolem celého projektu,“ vzpomíná Minkowski.
Barešův syn Jáchym má víc detailů. „Ne každý potkan je schopný se naučit všechny povely. Někteří jsou lepší v dynamičtějších akcích, jako je běh z bodu A do bodu B, vylézt herci po noze, přeskočit překážku a tak dále. Jiní potkani vynikají třeba v tom, aby zůstali na místě, panáčkovali nebo kousali, tudíž příprava je v tréninku potkanů naprosto elementární věc,“ říká s tím, že potkani jsou velice inteligentní a sociální zvířata, tudíž rádi spolupracují a spoustu věcí se učí samotní.
V případech, kdy se na kameře objevují větší počty, je ale spolupráce poněkud náročnější.
„Když je na place větší skupina potkanů, je těžké je motivovat. Jeden potkan není schopný vést nebo strhnout ostatní potkany správným směrem. Ale pokud se jeden potkan zastaví, tak zastaví všechny ostatní potkany, kteří jdou za ním,“ říká muž.
Prý řešil i to, zda nebudou zvířata mezi herci vyvolávat strach a odpor. „Ale ve výsledku nás všichni herci velice překvapili, navíc měli už při přípravách setkání, aby si na sebe zvykli,“ dodává.
A jak už to tak u podobných projektů točených u nás bývá, Češi nezůstávají jen za kamerou, ale i před ní. A tak zatímco ve zmíněném Van Helsingovi diváci poznali Marka Vašuta nebo Danu Morávkovou, v Nosferatu jsou zase k nepřehlédnutí Karel Dobrý nebo Jordan Haj. Jeho postava se dokonce v titulcích jmenuje „vampire hunter“.
