Tuzemské skiareály pokrývají sněhem výhradně stroje z ciziny. Konkrétně z Itálie, Švýcarska, Spojených států či ze Švédska. České firmy jim vyklidily pole. Jak byznys s umělým sněhem funguje a kolik vlekaře stojí?
Rekordně bílé Vánoce pamatujeme, tehdy ještě za Československa, z roku 1974, kdy v Krkonoších na Štědrý den naměřili 215 centimetrů sněhu.
Změna klimatu už ale ke sněžným rekordům říká dlouhé roky své, a tak máme Vánoce většinou na blátě. I přesto jsou v Česku přes čtyři stovky skiareálů a malých sjezdovek. Jejich existenci samozřejmě většinou zachraňuje byznys s umělým zasněžováním.
„Při výrobě umělého sněhu platíme za elektrickou energii, která ročně vyjde na asi čtyři sta tisíc korun,“ popisuje pro Forbes Jan Martinov, ředitel krkonošského skiareálu Dolní Dvůr. Se svými pěti vleky a sedmi sjezdovkami přitom nepatří mezi největší. Martinov zároveň dodává, že jedno sněžné dělo vyjde na sedm set tisíc až jeden a půl milionu korun, přičemž zasněžovací stanice, takzvaná čerpačka, vyjde na několik milionů.
Když se vrátíme k číslu čtyř set skiareálů jen v České republice, je jasné, že jde o byznys v objemu minimálně stovek milionů korun.
Martinov potřebuje na zasněžení svého areálu třemi děly a dvěma zasněžovacími tyčemi týden, pokud jsou příhodné podmínky. Podobně jako další české skiareály, i v Dolním Dvoře používají stroje od italského TechnoAlpinu a švýcarského Bächleru.
Při tak vysokém počtu sjezdovek by dávalo smysl, aby se v Česku stroje na zasněžování také vyráběly. Ještě donedávna tomu tak bylo. Před dvaceti lety tuzemské firmy rozjížděly nadějný segment zasněžovací techniky, který táhli především v BK Pardubice, výrobci zasněžovacích tyčí. Co se však úplně nepovedlo, byly potřebné inovace.
„Například lana vyráběná firmou BK Pardubice dokázala vytvořit kvalitní sníh pouze při teplotách kolem minus šesti stupňů Celsia, což omezovalo jejich využitelnost a konkurenceschopnost ve srovnání s mezinárodními společnostmi, které pokračovaly v inovacích a zdokonalování,“ vysvětluje Matúš Lörinčík, jednatel společnosti OL Trade, která má v Česku s TechnoAlpinem, globálním lídrem segmentu, exkluzivní partnerství.
„Výsledkem bylo, že ačkoli se objevily některé pokusy o inovaci a lokalizaci zasněžovacích řešení, celkový pokrok na českém trhu byl ve srovnání s mezinárodními lídry pomalý,“ doplňuje Lörinčík. Kromě doplňkového sortimentu tak před několika lety tento segment průmyslu v Česku definitivně skončil.
Ve světě se ale pokrok nezastavil. Jak zdůrazňuje Martin Pirini, manažer TechnoAlpin Italy, klimatická změna bude mít na lyžařský a zasněžovací byznys zásadní dopad. Úplně stejně se ale prý změnili i hosté skiareálů.
„Přírodní sněhové srážky byly vždycky nepředvídatelné. V minulosti se však zimní návštěvníci byli ochotni smířit s tím, že o Vánocích nebude sníh a sjezdovky budou zavřené. Dnes by zavřené sjezdovky vedly k vlně rušení sjezdovek a ekonomickým potížím celých údolí,“ říká pro Forbes Pirini.
Skiareály si zasněžovací techniku pochopitelně pečlivě vybírají. Není výjimkou, aby si děla nejprve zapůjčily na sezonu a vyzkoušely jejich funkčnost, než se pustí do plnohodnotné investice. Nakonec ale nemají na výběr, jejich živobytí bez sněhu neexistuje. A fakticky tak není žádná cena příliš vysoká.
„Finanční stránka zasněžování je zcela druhořadá. Lyžování se stalo průmyslem na horách. Od 20. prosince do 5. ledna musí mít skiareál sníh. Cena sněhu vůbec není rozhodující. Pokud tam sníh není, přichází o více než třetinu ročního výdělku s negativním hodnocením na řadu následujících let. To je realita,“ tvrdí Jan Audrlický, expert na zasněžování a výhradní prodejce sněžných děl švédské značky Areco v Česku.
Pro skiareály jde o poměrně náročnou operaci a investici, která je navíc sešněrovaná pravidly ochrany životního prostředí a ESG. Jak popisuje Jan Martinov, je to taková hra s přírodou.
„Sledujete tři hlavní elementy – vodu, mráz a vítr, když to hodně zjednoduším. Pro nás je to stav přítoku vody do našich dvou nádrží. Neustále kalkulujete, zda se vyplatí využít celou nádrž například během noci, nebo si vodu rozložit na 24 hodin a využít i přítoku do nádrže. Spustit zasněžování se nevyplatí při příliš malém množství vody, je to neekonomické a někdy také již na hraně technické proveditelnosti,“ popisuje každodenní rutinu.
Laický pohled by mohl sklouzávat především ke rtuti teploměrů. Často se omílá pravidlo o minus třech stupních Celsia, což má být maximální teplota pro spuštění umělého zasněžování. Jenže jak ukazuje Martinov, ještě důležitější je sledovat vlhkost.
„Pokud máte minus tři stupně a 98procentní vlhkost, kvalita sněhu bude spíš jako mokrá kaše než sníh, ovšem i ta se na úplném začátku zasněžování vyplatí na kopec dostat jako pevný základ, který když promrzne, na jaře jezdíte klidně i o týden déle. Takto nějak vypadal náš letošní první zasněžovací večer 21. listopadu,“ dodává s tím, že sníh si areály běžně dělají do zásoby na hromady, které pak rolbou rozhrnou po areálu.
Trh se zasněžovací technikou je globálně vyčíslen na hodnotu kolem 2,2 miliardy dolarů a do roku 2032 by měl vyrůst až na tři a půl miliardy dolarů, tedy skoro 85 miliard korun.
