Když se řekne Neštěmice, mnoha lidem to nic neřekne. Přitom právě zde, v malé továrně na severu Čech, se odehrává fascinující příběh jedinečné výroby, která nemá obdoby nejen v České republice, ale ani v Evropě. Šedesátimilionový výrobce Drutep zde už sedmdesát let vyrábí tradiční i netradiční prskavky a odolává i navzdory levné konkurenci z Číny a soudním sporům o majetek.
Družstvo Drutep jiskřivé kouzlo české tradice udržuje už sedm desetiletí. Z ručně vyráběných prskavek dělá nejen symbol českých oslav, ale i exportní hvězdu, která rozzáří mnohé slavnostní okamžiky v Evropě.
Drutep, tedy Družstvo Teplice, vzniklo v roce 1952. Původně se věnovalo chemické výrobě, která se postupně rozšířila i o prskavky, kosmetiku a drogerii. „Nikdo už dnes přesně neví, proč bylo družstvo založeno, ale komunismus tehdy často rozhodoval o věcech shora,“ připomíná předsedkyně družstva Věra Lesayová, která už zde pracuje 24 let.
Dnes má Drutep tři provozovny: centrála s výrobou drogerie sídlí v Oseku, provozovna vyrábějící kosmetiku v Teplicích, zatímco samotná výroba prskavek se nachází v Neštěmicích, které jsou součástí Ústí nad Labem.
Každý rok v Neštěmicích vznikne kolem dvaceti milionů prskavek od těch nejmenších po metrové giganty, mezi nimiž najdeme nejen klasické tvary, ale i světově unikátní tvarované varianty, které si Drutep nechal patentovat. Prskavky ve tvaru písmen, čísel, hvězd či srdcí slaví úspěch nejen u soukromých zákazníků, ale i u firem.
„Vyráběli jsme třeba hrocha pro paní, která prskavku chtěla k narozeninám pro manžela, jemuž přezdívali hroch,“ vzpomíná Lesayová na netradiční zakázky a dále jmenuje třeba tučňáka pro zoo v Ústí nad Labem, medvěda pro děčínskou zoo nebo prskavkové logo pro město Valašské Klobouky.
Barevné prskavky a prskavky vonící po skořici či vanilce jsou dalším důkazem, že Drutep hledá způsoby, jak svůj sortiment inovovat. Přestože výroba není technologicky složitá, vyžaduje přesnost a zručnost. Je to navíc tvrdá a špinavá práce, která je málo placená. „Drát se naseká nebo vytvaruje, poté se namáčí do speciální masy. U složitějších tvarů hrozí, že se masa zalije tam, kde nemá,“ vysvětluje Dana Adámková, vedoucí výroby v Neštěmicích.
Devadesát procent prskavek z Neštěmic putuje do zahraničí, především do Německa. Zákazníky jsou velké řetězce jako Aldi, Lidl nebo prodejci na eBayi. „Češi se pořád nenaučili slavit. Když se řekne prskavky, tak si průměrný Čech představí Vánoce. Němci už jsou dál a prskavky si kupují při jakékoli příležitosti od svátku přes narozeniny až po svatbu,“ vysvětluje enormní vývoz do Německa Lesayová. Prskavky vyváželi i do Británie, kvůli brexitu ale o kšeft přišli.
Na českém trhu je situace složitější. Levnější konkurence z Číny tlačí na cenu, a tak Drutep zásobuje pouze dm drogerii a menší řetězce. „Velké konkurenci z Číny je těžké konkurovat. Mají bezkonkurenční ceny, a navíc zdroje přímo za humny. Na výrobu prskavek je potřeba dusičnan barnatý, pyrohliník a litinová drť. To vše se vozí z Asie,“ vysvětluje.
E-shop v Drutepu zatím z ekonomických důvodů nemají. Pokud si chce koncový zákazník objednat, třeba i něco speciálního, může jednoduše zavolat nebo napsat. Takový servis poskytují i reklamním agenturám, které prskavky používají jako dárky, nebo menším e-shopům. „Trh roste pomalu. Ale jeden malý úspěch se nám teď přece jen podařil. Druhého ledna budeme mít výstavu prskavek v Senátu,“ zmiňuje s potěšením šéfka družstva.
„Dříve se naše metrovky používaly při fandění na fotbalových zápasech, dnes už se smějí prodávat pouze poslední tři dny v roce,“ podotýká k německému trhu Lesayová a záhy vzpomíná, do jaké kuriózní situace se s Němci dostali v dobách covidu.
Německá vláda tehdy zakázala oslavy Silvestra, což mělo devastující dopad na objednávky. „Přišli jsme o třetinu tržeb. Museli jsme vysvětlovat bankám i dodavatelům surovin, proč neodebíráme,“ vzpomíná Lesayová. Přesto družstvo situaci ustálo a pokračovalo dál.
Drutep prý zažívá kuriozity v jednom kuse. „Překonávání překážek patří k radostem našeho života,“ říká se smíchem Lesayová a hned se pouští do vyprávění další kuriozity, která vývoj Drutepu negativně ovlivnila na hodně dlouho. Dokonce málem způsobila jeho zánik.
„Naše provozovna v Neštěmicích byla původně znárodněným majetkem, který naše družstvo odkoupilo v roce 1967 od Národního výboru Neštěmice. O 42 let později přišel stát, konkrétně Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, s tvrzením, že smlouva je neplatná a že majetek patří státu,“ líčí Lesayová další příběh, který by vydal na román.
Družstvo mělo nemovitost od roku 1968 zapsanou v katastru, ale po oznámení úřadu zjistilo, že už v katastru jako vlastník nefiguruje. „Náš právník zjistil, že v roce 1967 zákon nedovoloval, aby družstvo a národní výbor mezi sebou udělaly takový obchod, takže stát měl formálně právo nám náš majetek zabavit,“ shrnuje Lesayová.
Společnost se bránila žalobou s odvoláním na 42 let v dobré víře, během kterých nemovitost užívali, udržovali a platili za ni daně. „V roce 1992 jsme prošli auditním prověřením před transformací majetku a nikdo tehdy nic nenamítal. Platili jsme i daň z nemovitosti a ručili nemovitostí při úvěrech,“ podivuje se nad přístupem státu Lesayová.
Krajský soud později rozhodl v jejich prospěch s tím, že nelze vycházet z šedesát let starého paragrafu a pochybení bylo na straně národního výboru, který musel vědět, že firmě majetek nemůže prodat, a pokud ne, tak měl dostatečně odborný aparát, který to vědět měl. Stát se ovšem odvolal u Nejvyššího soudu a vyhrál. Během těch osmi let, co trval soud, musel Drutep státu platit roční nájemné začínající na čtyř stech tisících korunách.
„Kdyby přišel nějaký soukromý majitel, kterému to stát zabavil, tak neřekneme ani slovo, ale stát, který by měl tak ojedinělou výrobu v Česku spíš podporovat, to zamrzí,“ zamýšlí se Lesayová a pro kontext doplňuje, že v Ústeckém kraji moc firem není a Drutep zaměstnává až sedmdesát lidí. „Devadesát procent jsou ženy, většina vyššího věku, umožňujeme zkrácené úvazky a zaměstnáváme i lidi s invalidním důchodem,“ zmiňuje přínos společnosti.
Po letech sporů se družstvo rozhodlo nemovitost odkoupit zpět. „Když jsme úřad kontaktovali, zeptali se nás, proč ji chceme. Co jim na to chcete říct? Že tam působíme už sedmdesát let a rádi bychom pokračovali?“ komentuje absurditu situace Lesayová. Družstvo nakonec budovu koupilo za 5,7 milionu korun. Spolu s nájmem, daní a úvěry je celý proces vyšel na jedenáct milionů. „Při obratu šedesát milionů ročně je to velká rána, ale příští rok už bude budova konečně naše,“ říká s úlevou.
Prskavky je živí. Loňský obrat Drutepu dosáhl 65 milionů korun, přičemž tři čtvrtiny obratu udělaly právě prskavky, v rámci kterých vyrábějí také technické zapalovače pro svařování kolejnic, které primárně putují do Anglie, Francie a Polska.
„Abychom vykryli poslední čtvrtletí, kdy už jsou prskavky na Vánoce odeslané, děláme prskavková loga pro firmy a pak taky drogerii a kosmetiku. Tam je ještě větší konkurence v podobě levných výrobků, takže je to pro nás spíše okrajová záležitost. My prostě kvalitní výrobek za pár korun neuděláme,“ vysvětluje šéfka Drutepu.
„Prací program Škrobenka Z má název podle paní Zdeny, která ho vymyslela. Bělamin je prášek na bělení a Faldy je přípravek na žehlení, respektive na to, abyste žehlit už nemuseli,“ představuje nám Lesayová některé z výrobků, které má vystavené v kanceláři a které nás zaujaly netradičními názvy. Z kosmetických produktů je velmi známá Rochova sůl.
„Ty názvy jsou ještě z osmdesátých let. Kvůli peripetiím, které nás potkaly, nemáme příliš peněz nazbyt, a tak si marketing děláme sami na koleni. Na mnohé z těch produktů máme dokonce patent,“ vysvětluje.
Drogerii a kosmetiku dodávají do Makra, do drogerií Teta, Rosmann, Ráj drogerie, Tamdy a nově taky na Mall.cz, Alzu, Košík nebo do lékáren Dr. Max. Vyvážejí i na Slovensko. Zájem by byl větší, kdyby ustoupili z cen, to si prý ale nemůžou dovolit.
„Nechceme ustupovat a ani se vzdávat. Máme padesát zaměstnanců a tříčlenné představenstvo, což je takové naše bojové křídlo – jsme v něm totiž tři ženy a nebojíme se,“ popisuje s tím, že osud má rád bojovníky, proto je jim nakloněn. „Život nás vždycky ponoří, ale my nakonec stejně vyplaveme,“ směje se Lesayová, která praxi a houževnatost získala v pražském Strojimportu a litvínovském Chemopetrolu.
Do budoucna by v Drutepu rádi zkusili investovat do marketingu a nových strojů. Než ale doplatí úvěr na Neštěmice, chtějí se raději držet při zdi. „Jsme hrdí na to, že jsme pořád ryze česká firma, bez cizího kapitálu. Měli jsme nabídky na odkoupení i investice, ale my jsme se, možná i hloupě, rozhodli, že půjdeme cestou naší hrdosti. Budeme si to dělat sami, tak jak si to představujeme my,“ říká odhodlaně Věra Lesayová.
