Bohumil Hrabal nebyl ještě vtažen do světa permanentního nahrávání a zaznamenávání, takže jeho „projev“ nemohl zevšednět a zešednout. Ale něco se zachovalo a něco si lidé, co ho mají rádi, ba ho milují, pamatují: jak mluvil rytmicky a jaksi houpavě melodicky, své věty jako by tahal na niti, vždy po částech, klidně několik slov zopakoval, někdy větu nedokončil, ale pak se nadechl a znovu myšlenku dotáhl k jasnému obrazu. A taky jak ráčkoval a trochu šumloval, ale jak ten hlas byl mužně krásný…
