Má za sebou na tři sta reportážních cest do všech koutů světa. Svým fotoaparátem zachytil masakry v Sieře Leone, hladomor v Súdánu a Somálsku, exodus iráckých Kurdů do Íránu. Dokumentoval válku v Afghánistánu, Čečensku, v Kosovu, genocidu ve Rwandě i bizarní poměry v Severní Koreji. Dnes Jan Šibík vystavuje část své tvorby v Malé výstavní síni v Liberci.
Na dráhu fotoreportéra Jana Šibíka zavedl pád komunismu v Evropě. Právě demonstrace v socialistickém Československu či pád berlínské zdi mu ukázaly směr, kterým se od svých čtyřiadvaceti let vydává.
Jeho fotografie ze zaplněného Václavského náměstí v roce 1989, emotivní záběry na pochod studentů, proti nimž stojí kordon ozbrojených policistů, jsou už veřejnosti notoricky známé. Přitom při jejich pořizování ani sám autor netušil, kdy a zda vůbec je bude moci světu ukázat.
„Nebylo jasné, že se ty snímky budou publikovat. Pořád jsme byli socialistická země,“ vzpomíná fotograf, který v posledních letech zaznamenal třeba následky ničivého tornáda na Moravě či otřesné pracovní podmínky v Bangladéši. V Liberci vystavuje právě část tvorby zachycující okamžiky sametové revoluce.
Fotil jsem všechny demonstrace, které té revoluci předcházely. Fotil jsem Palachův týden v lednu 1989, pak 21. srpen, takže bylo logické, že budu fotit i sedmnáctý listopad. I když jsme nejdříve nevěděli, že vůbec nějaký bude. Ale po pádu berlínské zdi jedenáctého listopadu, kterou jsem rovněž dokumentoval, jsem si uvědomil, že se to přehoupne i u nás, cítil jsem tu šanci.
Byl jsem mladý, bylo mi čtyřiadvacet, přijel jsem domů a říkal mámě, že už padla zeď a že je to nevyhnutelné a musí to padnout i u nás. Máma se mi smála, říkala, že je to tady zabetonované na roky, ale za týden už mi musela dát za pravdu.
Musíte si uvědomit, že za socialismu se daly demonstrace fotografovat jen ilegálně, takže to vycházelo hlavně z mé iniciativy. Bylo nemyslitelné, že by se někde fotografie uveřejnily, že by vycházely reportáže z demonstrací. Že se fotografie budou publikovat, to se vedení Reflexu rozhodlo až později, až když se to převážilo na stranu studentů.
I tehdy ještě Československé televizi trvalo několik dnů, než přinesla informace z těch statisícových demonstrací, které byly každý den na Václavském náměstí. Média ovládal režim a ten neměl zájem na tom, aby se jakákoli informace dostala mezi lidi, a hlavně aby se někdo dozvěděl o tom, kolik lidí na to náměstí chodí. A že to byly statisíce.
Riskoval jsem od začátku, už při Palachově týdnu v lednu. To bylo poprvé, kdy protest netrval jeden den, ale několik, a policie byla dost brutální. Snažila se všemožně těm demonstracím zabránit, používala vodní děla, slzný plyn, pendrek. Policajti mlátili lidi a nelíbilo by se jim, kdyby to někdo fotografoval.
Ale z nějakého důvodu jsem měl štěstí a nikdy mě nezbili, ani mi nic nesebrali. Je ale pravda, že spíš jsem měl strach o fotoaparát. Měl jsem tenkrát malou Leicu M4-P, která byla moje vlastní, na niž jsem šetřil několik let a koupil jsem ji v secondhandu. A představa, že bych o ni přišel, to by pro mě znamenalo zase několik let šetřit.
Toho sedmnáctého listopadu byl pochod studentů povolený na Vyšehradský hřbitov a tam to mělo skončit. Když ale průvod pokračoval na Národní třídu, kde došlo k brutálnímu zásahu speciálních jednotek a najednou se k demonstracím připojili studenti divadla a na Václaváku se začaly scházet ne tisíce, ale statisíce lidí, tak jsem věřil, že je to ten rozhodující okamžik.
Z nějakého důvodu jsem měl štěstí a nikdy mě nezbili, ani mi nic nesebrali.
Šanci jsem ale vycítil, už když padla berlínská zeď, největší symbol komunismu. Bylo jasné, že to bude brzy pokračovat i do dalších zemí, tedy i do Československa.
Já si nedovedu představit, že bych fotil akty. Měl bych před těmi dívkami trému. Ale právě demonstrace a revoluce mi ukázaly směr, kterým chci jít, že chci fotit události. Po revoluci u nás jsem jel ještě do Rumunska dokumentovat krvavý zánik Ceauceskova režimu.
S pádem železné opony jsem mohl začít cestovat, nejdříve po postsovětských republikách, pak jsem fotografoval různě války na Balkáně, pak ještě dál: v Afghánistánu, Čečensku, Bosně. Svým způsobem tyhle události fotografuji dodnes.
To je těžké říci, ani si nechci dělat žebříček, kdy člověk byl v ohrožení života. Když fotíte takové události, musíte počítat s tím, že pokud se tam střílí, létají tam rakety, jde o násilí, tak se něco špatného může stát i vám. Velmi drsné to bylo při první čečenské válce v Grozném, kde bombardovali prezidentský palác, v němž jsem byl a musel jsem se z něj dostat ven. A to náměstí, kde jsem byl, bylo rovné, nebylo za co se schovat.
Dramatické okamžiky jsem zažil v Libérii, kde byli zfetovaní mladí výrostci, kteří terorizovali tamní obyvatelstvo. Různě po kapsách měli granáty a zabíjeli lidi jen tak pro zábavu. Těch míst, kde se mohlo něco stát, bylo hodně. Jsem rád, že jsem tady a přežil to a s léty jsem si uvědomil, že pro silné fotky nemusíte být jenom v první linii, ale můžete je udělat i v uprchlickém táboře nebo na jiném místě, kde je ohrožení menší.
V současné době jsem ochoten riskovat už daleko méně, jsem starý a uvědomuji si, že je to práce pro mladší.
Nezáleží, na tom, co fotíte, ale jak. Nezmáčkl bych to, pokud by se mi do té fotky nepodařilo dostat něco víc. Já bych nemohl být třeba policejní fotograf a fotografovat bouračky mezi Prahou a Brnem nebo fotit bulvár, kde hodiny čekáte, až vyfotíte paní Bohdalovou nahou na balkoně.
Takové věci bych dělat nemohl, ale ty drsné, které se dějí ve světě, tam je důležité vyfotit to tak, aby tam byl přesah, aby tam jen nestříkala krev. Což je tedy velmi obtížné a ne vždy se to povede.
