Novinka od režiséra oscarového snímku Na západní frontě klid, Edwarda Bergera, vyměnila zákopovou válku za bitevní pole uvnitř Vatikánu. Fanoušci knižní předlohy od Roberta Harrise jistě tuší, že ve filmu Konkláve půjde o víc než jen zdlouhavé politikaření.
„Existuje hřích, kterého se bojím ze všeho nejvíce – jistota,“ říká kardinál Lawrence při emotivním proslovu před zahájením konkláve. Přípravou náročné ceremonie, při které se rozhoduje o nové hlavě Vatikánu, před svou smrtí papež pověřil právě jeho. Lawrence se proto pokouší svůj úkol splnit tak, jak nejlépe umí.
Volba papeže se v mnoha ohledech zvyklostem moderní společnosti nepodobá. Je to proces plný rituálů a symbolů, kardinálové jsou po celou dobu konkláve odříznutí od okolního světa a vše, co se v jejím průběhu stane, tam také musí zůstat. A že se toho odehraje hodně.
Zatímco se dveře Sixtinské kaple pomalu zavírají, na povrch vyplouvají informace o nekalých praktikách a tajemstvích jednotlivých hlasujících. Těsně před začátkem hlasování se navíc na scéně objeví neznámý kardinál Benitez z Kábulu, kterého papež kvůli bezpečnosti nechal jmenovat tajně.
A je to právě Thomas Lawrence, který cítí morální povinnost přijít všem záhadám na kloub. Základ pro napínavý mysteriózní thriller to nepochybně je, ale dokáže se odlišit od jemu podobných?
Jestli se něco Bergerovi nedá upřít, je to způsob, jakým diváka přiková k sedačce. Úchvatné lokace, precizní kamera a dramatická hudba jsou jen třešničkou na dortu pomalu budovaného napětí, nečekaných twistů a trefných dialogů. A mluví se o tom, že by Berger mohl po úspěchu Na západní frontě klid znovu útočit na Oscary.
Přidanou hodnotu ale příběhu dává především postava onoho „nevěřícího Tomáše“ v podání Ralpha Fiennese. Thomas Lawrence neustále bojuje s pochybnostmi, nejen o svých favoritech, procesu konkláve a budoucnosti církve, ale i o svém vlastním poslání.
Je zasazený do prostředí plného protikladů – monumentální sály zdobené freskami střídají vyprázdněné klaustrofobické pokojíčky, těžkopádné obřady plné tradic a symbolů zase pauzy na cigárko. Sestry v modrém jsou pasivní, muži v červeném vedou. Jedna strana je dobrá, druhá špatná.
Při jedné z hádek na Lawrence jeho přítel Bellini (Stanley Tucci) dokonce vykřikne: „Ale tohle je válka! A ty si musíš vybrat stranu!“ On si ale strany vybírat nechce.
Při ztotožnění se s postavou kardinála/manažera hraje největší roli právě Fiennesův subtilní výkon. I když toho většinu času na plátně příliš nenamluví, v detailních záběrech na jeho ustaranou tvář jako bychom vnímali každou jeho myšlenku, pochybnost a zaváhání.
Zároveň vidíme, jaké následky (i když často jen symbolické) má každý jeho chybný krok. Co se stane, když Lawrence napíše na hlasovací lístek sám sebe? Opravdu je tak přesvědčený, že se na papeže nehodí, nebo nechá vyhrát své ego?
Sledovat psychologický vývoj nejen jeho, ale i dalších hvězdně obsazených kolegů, je tak ve výsledku daleko zajímavější než samotná detektivní zápletka.
Samozřejmě, několik zakolísání by se v průběhu našlo. Sledujeme fikci na základě knižní předlohy; od filmu je tak lepší očekávat spíše zábavné nastínění procesu výběru papeže než faktickou přesnost.
A přestože se film Konkláve v mnoha ohledech neubránil zkratkovitosti a žánrovým klišé, jeho kouzlo tkví v nenásilném akcentování důležitých společenských témat, která jsou často v kontrastu se zavedenými církevními hodnotami.
Pro mnohé nečekané a šokující finále proto může působit nepravděpodobně a naivně, slabší povahy dokonce pohoršit. Ale právě odhalení tajemství nově zvoleného papeže je pro Lawrencovu katarzi nesmírně důležité. Ukazuje totiž, že Lawrencovo rozhodnutí upřednostnit rovnováhu před vyhraněností bylo správné.
