„Pokud je česká hudba skutečně světová, měla by ve světě žít. A my k tomu můžeme přispět,“ říká Josef Třeštík, dramaturg festivalu Pražské jaro.
Ústředním tématem jednoho z nejvýraznějších hudebních dramaturgů dneška se stala neúnavná propagace soudobé české tvorby. Působil mimo jiné na festivalu Contempuls nebo v Symfonickém orchestru Českého rozhlasu. A v roce 2019 dostal nabídku, která se neodmítá: připravovat hudební koncepci nejvýznamnějšího českého klasickohudebního svátku.
Co obnáší jeho práce a podle čeho sestavuje program festivalu, který nedávno zveřejnil program jubilejního osmdesátého ročníku, jenž vypukne příští rok v květnu? Proč vzbouzí Smetanova Má vlast tolik emocí právě během zahajovacích koncertů? A jak se promítá do jeho vize skutečnost, že je jedním z přímých potomků rodiny Franze Kafky?
Do týmu Pražského jara přišel Josef Třeštík za výjimečných okolností. Před jeho angažmá totiž festival dlouho dramaturga neměl. Jakou vizi tedy nabídl? „Chtěl jsem do Prahy přivézt umělce, o kterých se u nás z různých důvodů tolik neví. Přitom v mezinárodním měřítku jsou velmi renomovaní,“ vysvětluje.
„Měl jsem ideu, že bychom tu opatrnost měli prolomit a dát i českému publiku možnost je poznat.“ Na jeho popud se na festivalu představil třeba francouzský dirigent François-Xavier Roth. Výraznější slovo také získala soudobá tvorba. „Cílem nového konceptu bylo vytvořit skutečnou spojnici mezi českou scénou a zahraničím,“ vzpomíná.
Vznikl tak například Prague Offspring, víkend zaměřený na novou a experimentální hudbu v Centru současného umění DOX. A nově festival zavedl status rezidenčních umělců – díky tomu se v Praze objevili třeba německý klarinetista a skladatel Jörg Widmann nebo francouzský violista Antoine Tamestit.
Letos se na festivalu v roli rezidentky představí nekonvenční moldavsko-rakousko-švýcarská houslistka Patricia Kopatchinskaja. Během tří vystoupení zahraje krom jiného hudbu českého skladatele Luboše Fišera a v kostýmu a s líčením zarecituje avantgardní melodram Arnolda Schönberga Pierrot Lunaire.
Pečlivě promyšlená hudební koncepce je něco jako základní stavební kámen festivalu. Ovlivňuje nejenom rozhodování návštěvníků. „Je důležité se ptát, co vlastně česká hudba je, a zvažovat, jak historické a sociální kontexty ovlivňují naše vnímání umění,“ namítá Třeštík.
Zásadní roli hraje důkladná znalost hudební scény a schopnost anticipace budoucích trendů. Strategie zvaní zahraničních umělců na festival zahrnuje mnoho faktorů včetně interního schválení, rozpočtování a jednání s uměleckými agenturami.
Samotní umělci a umělkyně mají plné kalendáře na několik let dopředu. „Často se věnují specifickému repertoáru v určitých obdobích a nemohou jen tak změnit své plány. Musí se sejít více faktorů, aby do sebe všechno zapadlo.“
Jedním z nejdiskutovanějších témat je každoročně zahajovací koncert Pražského jara. Ten historicky otevírá Smetanova symfonická báseň Má vlast – vždy v podání jiného orchestru. Celá tradice má ale silný politicko-společenský podtext.
„Až do devadesátých let dílo interpretovaly výhradně české orchestry. Prvním průlomem bylo angažmá Královské liverpoolské filharmonie v roce 1993, kterou řídil Libor Pešek,“ vysvětluje Třeštík. V roce 2015 – tedy na výročí konce druhé světové války – zase zvedlo mnohá obočí rozhodnutí pozvat hamburské filharmoniky.
Velké pozdvižení vyvolaly historicky poučené interpretace na dobové nástroje, třeba jako ta v podání London Classical Players v čele s Rogerem Norringtonem v roce 1997.
„Tento přístup časem zdomácněl i u nás, takže Smetana na historické nástroje už nepohoršuje. Když Mou vlast před čtyřmi lety provedl v duchu interpretačních zvyklostí konce devatenáctého století soubor Collegium 1704 v čele s Václavem Luksem, reakce už byly mnohem klidnější,“ vzpomíná Třeštík.
Příští rok, konkrétně 12. května 2025, festival Mou vlastí zahájí symbolicky Česká filharmonie v čele se Semjonem Byčkovem.
Proč podle Třeštíka vyvolává oblíbené dílo uvedené v jednom unikátním kontextu tolik emocí? „Má vlast se na Pražském jaru hraje od samého počátku v roce 1946. Je to jedna z nejdelších a nepřetržitých hudebních tradic, které u nás existují. Je spojena s určitým vnímáním naší identity a pro mnoho lidí u nás symbolizuje národní českou skladbu.“
Neotřelé interpretace nepřinášejí jenom čerstvé pohledy na dílo samotné, ale také lekci kulturní diplomacie. Například Berlínští filharmonikové, kteří festival zahajovali letos, ji poté provedli na své domovské scéně a později také na podzimním evropském turné. „Tím rozšiřují i český hudební odkaz,“ doplňuje Třeštík.
Ale aby hudební umění zůstalo živé a relevantní, nesmí se podle něj zapomínat ani na současné tvůrce. „Musíme si uvědomit, že klasická hudba nikdy nezastavila svůj vývoj. I dnes existují fascinující a velmi zajímaví skladatelé a skladatelky, které stojí za to sledovat. A právě ty se snažíme zvát.“
Po Olze Neuwirth, Georgu Friedrichu Haasovi a Rebecce Saunders se tak v květnu v Praze v roli rezidenčního skladatele představí legendární sir George Benjamin.
„Jsou to ambasadoři kultury svých zemí. Všichni někde začínali a kdyby nedostávali dobré příležitosti, nikdy by se z nich nestaly tak uznávané osobnosti,“ míní Třeštík.
Pokud jde o českou scénu, Pražské jaro objednává skladby od již etablovaných autorů a autorek a dává příležitost i mladší generaci. „Pro mnohé z nich je to často první šance pracovat se špičkovým souborem. Pečlivě vybíráme lidi, kterým tuto příležitost dáme. Pak záleží jen na nich, jestli ji využijí.“
Dramaturgie reflektuje i skutečnost, že byť je hudební historie plná skladatelů, vážnou hudbu vždy komponovaly také ženy. A nezapomíná ani na dirigentky: v minulosti se na Pražském jaru objevily třeba Mirga Gražinytė-Tyla, Oksana Lyniv nebo Alena Hron.
Sám Třeštík má ke komponování osobní vztah. Jeho první učitelkou hudby byla Eliška Kleinová, sestra skladatele Gideona Kleina. Skladbu vystudoval na HAMU v Praze a na Royal College of Music v Londýně, soukromě potom u legendárního nizozemského komponisty Louise Andriessena. K jejich prvnímu setkání došlo za poněkud kuriózních okolností.
„V červnu 2008 jsem odjel na Holland Festival do Amsterodamu. Na programu byla i premiéra jeho opery La Commedia, inspirovaná Danteho Božskou komedií. Hned druhý den jsem šel na úplně jiný koncert. Když jsem vcházel do sálu a hledal své místo, omylem jsem někomu šlápl na nohu. Otočil jsem se, abych se omluvil, a zjistil jsem, že to je Louis Andriessen. Pak jsem ho během přestávky zahlédl ve foyer a rozhodl se ho oslovit.“
Musíme si uvědomit, že klasická hudba nikdy nezastavila svůj vývoj.
Josef Třeštík
Dnes je pro něj skládání uzavřená záležitost. Naopak si zpětně uvědomuje, že k dramaturgii měl vlohy vždycky. „Na rozdíl od svých spolužáků jsem se mnohem více zajímal o různé druhy hudby. Bavilo mě objevovat renesanční i tu novou.“
Nadcházející ročník je toho důkazem: kromě hostů – hvězdných jmen soudobé hudby, jako jsou sir George Benjamin a Arvo Pärt, zazní třeba Mozartovo Requiem na dobové nástroje, Šostakovičova Symfonie č. 11 nebo Mahlerova monumentální Symfonie tisíců.
Ta – opět v podání České filharmonie spolu s šéfdirigentem Semjonem Byčkovem – celý festival 3. června uzavře.
Právě toto datum loni připadlo na stoleté výročí od úmrtí Franze Kafky, jehož sestra Ottla byla Josefovou prababičkou. „Kafka sám k hudbě neměl zvlášť vřelý vztah, takže jeho vliv není tak přímý. Přesto existují skladatelé, kteří vytvořili díla inspirovaná Kafkovými pracemi, včetně oper nebo jiných hudebních adaptací.“
Připomíná ale hudbu terezínských skladatelů, byť má výhrady k tomuto označení. „Rozumím, proč se používá, ale myslím si, že bychom to mohli opustit. Stále je tím držíme v ghettu, do kterého je proti jejich vůli zavřeli nacisté. Nebyla to homogenní skupina, ale velmi různorodí umělci.“
Hudba má schopnost evokovat emoce a myšlenky, ale její způsob vyjádření není založen na explicitním jazyku slov. Jak tedy dokáže reflektovat společenskou situaci?
„Velmi mě například zaujala skladba in vain (psáno malými písmeny, pozn. red.) Georga Friedricha Haase, což v překladu znamená marně nebo vniveč. Napsal ji jako svou vnitřní reakci na úspěch Jörga Haidera a extrémní pravice v rakouských volbách.“
Haas se dlouhodobě vypořádává s tím, že pochází z rakouské rodiny s nacistickou historií. „Hudba se stala způsobem, jak své pocity komunikovat. Tato schopnost se ještě více rozvinula díky jeho nynější manželce, Molleně Williams Haas. Právě ona mu pomohla tato témata zpracovat a začít o nich otevřeně mluvit.“
Olga Neuwirth, která se na Prague Offspring objevila v roce 2022, byla zase první skladatelkou, jejíž dílo premiérově uvedla vídeňská státní opera.
„Opera s názvem Orlando je inspirovaná sto let starým románem Virginie Woolfové, ve kterém hlavní postava prochází dějinami anglické literatury a mění pohlaví. Neuwirth tak může zkoumat témata genderové fluidity tradičních rolí a identity.“
Skladatelka také často spolupracuje s významnými literárními osobnostmi jako Elfriede Jelinek. „Díky tomu vnáší do hudby společenská témata, která hudba sama o sobě nevyjádří,“ míní Třeštík.
Jubilejní osmdesátý ročník přinese návraty velkých osobností i řadu debutů. Které koncerty z nadcházejícího ročníku nelze podle Josefa vynechat?
„Hostování velkých zahraničních orchestrů v čele s orchestry z Chicaga, Bostonu a Londýna, koncert Vídeňských symfoniků, kteří se u nás představí poprvé se svým novým šéfdirigentem Petrem Popelkou nebo první ročník tříleté rezidence Ensemble Modern, který v DOX uvede hned několik skladeb na objednávku Pražského jara i českou premiéru opery Into the Little Hill George Benjamina,“ doporučuje Třeštík.
Festival má bohatou historii. „Pro dramaturga je radost se do ní ponořit a pracovat s ní. Ale neměla by nás svazovat. Když plánujeme, snažím se myslet na to, abychom přinesli koncerty, na které se bude vzpomínat za dalších osmdesát let,“ usmívá se.
