Jde o vůbec první podobné představení, které se objeví na prknech Národního divadla. Vedle teenagerů z dětských domovů jsou jejími autory režisér Janek Lesák a dramaturgyně Natálie Strýčková Preslová. Premiéra hry Takže asi tak proběhne 8. a 9. září.
Když budete brouzdat po programu většiny českých divadel, obvykle v nabídce najdete inscenace pro dospělé diváky a pak představení pro děti. Pro skupinu, která je věkem přesně mezi, tedy pro teenagery, v repertoáru mnohdy nebývá – až na výjimky – vůbec nic.
„Dramaturgie pro tuhle skupinu mladých dospělých u nás skoro neexistuje. A je vcelku pochopitelné, že teenagery nebude bavit Hamlet, kterého divadlo připravilo pro diváka ve věku mé babičky,“ líčí v úvodu našeho setkání režisér Janek Lesák.
Společně s jeho tvůrčí kolegyní Natálií Strýčkovou Preslovou sedíme v prostorách pražského NoDu, kde duo zastává pozici uměleckého vedení místního divadla. Poslední léta se oba angažovali i v Malém divadle v Českých Budějovicích, kde se snažili divadelně opomíjenou skupinu umělecky saturovat.
Na kontě mají několik představení pro teenagery. A to nejen autorské inscenace, jako například participační hru Game, kdy proměnili halu českobudějovického dopravního podniku v jakési městečko Palermo, ale i adaptace klasik pro mladé publikum.
Vytvořit hru promlouvající k mladším ročníkům dostali za úkol i na Nové scéně Národního divadla. „Tak dlouho jsme chodili a opakovali, že autory teenage inscenace by měli být sami teenageři, až nám z Národního zavolali, ať to zařídíme,“ směje se režisér Janek Lesák, absolvent katedry alternativního a loutkového divadla na pražské DAMU.
Tím někým je divadelní lektorka Zuzana Kráľová, vedoucí projektu Činohry Národního divadla ND Young, zaměřeného na práci s teenagery. Ta se už několikátým rokem snaží o to, aby na prknech divadla vznikaly plnohodnotné inscenace právě pro mladé publikum.
A také aby workshopy pro mladistvé pod hlavičkou ND Young povýšily z doprovodných divadelních programů na pravidelnou součást repertoáru a na respektovaný tvůrčí hlas, skrze nějž může divadlo přilákat novou generaci diváků.
Povedlo se, a to právě díky spolupráci s Jankem Lesákem a Natálií Strýčkovou Preslovou, absolventkou divadelní vědy na FF UK, kteří v průběhu minulého a tohoto roku připravili pro Novou scénu Národního divadla představení Takže asi tak. Jejími spoluautory se staly děti z pražských dětských domovů.
„Od začátku jsme věděli, že chceme skrze inscenaci propůjčit divadlo skupině, která by se do něj pravděpodobně nedostala. Nevím, jak přesně nás to napadlo, ale volba padla právě na děti z dětských domovů,“ říká Janek Lesák. „Specifická skupina vám vždy poskytne zajímavý pohled na věc,“ doplňuje ho Natálie Strýčková Preslová.
Tvorba inscenace Takže asi tak probíhala následovně: Režisér a dramaturgyně rozeslali výzvy do pražských dětských domovů a na jejich základě vybrali teenagery ve věku od patnácti do devatenácti let. S nimi chodili do divadla, neformálně si povídali, pořádali workshopy. To všechno proto, aby přišli na téma, kterému se bude inscenace věnovat.
Od začátku jsme věděli, že chceme skrze inscenaci propůjčit divadlo skupině, která by se do něj pravděpodobně nedostala.
Janek Lesák
Její zaměření vykrystalizovalo záhy. Z jednoho neformálního setkání ve zkušebnách Národního divadla vyplynulo, že sami teenageři chtějí tematizovat to, jak se k nim jako k dětem z dětského domova vztahuje většinová společnost. „Ukázalo se to jako téma, k němuž mají všichni co říct,“ vzpomíná Natálie Strýčková Preslová.
A co víc – ukázalo se, že způsob, jakým člověk možná nevědomky reaguje na to, když mu někdo řekne, že nežije s rodiči, je pro většinu zúčastněných spíš než empatickou reakcí důvod k ironickému úsměšku.
„Celá inscenace bude spíš o nás, o tom, jak směšně se začneme chovat, když se dozvíme, že je někdo z děcáku. Ukázalo se, že jsme to my, kdo z toho celého dělá velký cirkus,“ vysvětluje Janek Lesák. Vzpomíná na historky, o které se teenageři při jejich společných setkáních dělili: jednou si za zmínku o dětském domově vysloužili objetí nebo peníze, jindy až nevhodně osobní otázky.
Ostatně i to je podle tvůrců hry důvod, proč mnoho oslovených teenagerů volí obranné strategie a namísto toho, aby napřímo řekli, že jsou z dětského domova, vymýšlejí nejrůznější maskovací historky. „Ne proto, že by se styděli, ale právě kvůli tomu, jak na ně reagujeme,“ říká dramaturgyně.
Kvůli tomu je samotné představení, které bude mít premiéru 8. a 9. září, zahalené tajemstvím: divák neví, zda herci na jevišti jsou oni mladí z dětského domova, zda jde o „běžné“ teenagery, nebo jestli se na Nové scéně potkává mix obou skupin.
Ať už je tomu jakkoli, tvůrci inscenace věří, že zkušenost s její tvorbou je cennou životní lekcí pro všechny zapojené. „Cílem nebylo udělat z teenagerů herce, kteří se budou ve velkém hlásit na DAMU, ale spíš jim dát prostor vykřičet se z toho, co je trápí,“ osvětluje režisér.
I pro něj a Natálii Strýčkovou Preslovou, zakladatelku festivalu francouzského divadla Sněz tu žábu, jde o novou profesní zkušenost. Na půdě Národního divadla tvoří vůbec poprvé. „Jestli jsme z toho nervózní?“ opakuje mou otázku Janek Lesák a kroutí u toho hlavou.
„Neřekla bych. Přece jen neinscenujeme toho Hamleta pro starou zlatou budovu. Ve hře Takže asi tak jsme jen průvodci. Hlavními autory jsou naši teenageři,“ doplňuje ho dramaturgyně. Hru uvede Národní divadlo na jednu divadelní sezonu.
