Zatímco nejlepší sportovkyně a sportovci se snaží na pařížských hrách posouvat hranice lidských možností, možnosti podnikatelské se posouvají do nežádoucích oblastí. Místo tradičního vrcholu letní turistické sezony byznysová Paříž prožívá olympijské vystřízlivění.
Taxikář jménem Jugurta Chabane vylezl před svůj tmavý vůz a pronesl větu, která vás u olympiády na první poslech nijak zvlášť nepřekvapí: „Takovou Paříž jsem ještě neviděl.“
Muž v černém obleku ale pro televizi NBC nehodnotil slavnostní ceremoniál her, při němž se po Seině plavily lodě s olympioniky, a neměl na mysli ani spektakulární podívanou na plážový volejbal pod Eiffelovou věží.
Myslel na něco daleko prozaičtějšího. Na svůj výdělek. „Olympiáda můj byznys ovlivňuje opravdu hodně. Řekl bych, že zhruba o sedmdesát procent,“ řekl.
Směrem dolů. Tohle je jiný rozměr probíhající sportovní megaakce, který ukazuje na to, co se z olympiád v průběhu desetiletí stalo. Od časů, kdy pánové olympijských kruhů začali akcentovat komerční rozměr her, dokázali stvořit fungující miliardovou mašinu. Podnik, s nímž se rády spojují největší globální značky.
Ale to funguje uvnitř „olympijské bubliny“, což je termín pro uzavřený areál s vlastními pravidly, v němž například nelze platit jinou kartou než od společnosti Visa, neboť právě ta náleží ke klíčovým sponzorům her.
Vevnitř vše funguje, venku je to horší. Nejen proto, že se města promění v pevnosti, a když se k tomu jako v Paříži přidají třeba omezení metra v centru, jejich funkčnost značně upadá.
„Tohle je jako den a noc,“ hodnotí pro NBC Bérangère Drogue z bistra L’Elephant Du Nil a naráží tím na meziroční propad: „Loni jsme touhle dobou měli neustále plno venku i vevnitř. Čekali jsme to i v průběhu olympiády, ale…“
Její tři tečky jsou dostatečně výmluvným vysvědčením pro klasické fráze o tom, že olympiáda tvoří nesčetné pracovní příležitosti a přitáhne davy návštěvníků. Obrázek z Paříže je jiný. Francouzi, kteří mohli, většinou své byty dočasně pronajali a odjeli mimo metropoli. Fanoušci pak tráví hodiny ve sportovních arénách.
Jiným důkazem jsou slova šéfa módního domu Hermès Axela Dumase, která pronesl pro Vogue na konci července: „Naše zkušenosti s olympiádami nám říkají, že tohle není náš nejlepší moment. Viděli jsme to v Pekingu (2008), v Londýně (2012) a očekáváme to i v Paříži.“
Zvlášť pro jeho sektor zní výhrůžně očekávaný pokles návštěvníků z Blízkého východu o 42 procent. Tedy těch, kteří často nakupují luxusní módu.
Na olympiádách se víc utrácí za vstupenky, plyšové maskoty a občerstvení v „bublině“. To dle osobních zkušeností autora tohoto textu bývá zpravidla nijak výjimečné, zato hodně drahé. To se však dá očekávat.
Méně očekávatelné je to, že turisté Paříž podle údajů turistické kanceláře Paris Je t’aime raději vynechávali ještě předtím, než u Seiny zaplál olympijský oheň – od 1. do 24. července dle odhadů pokleslo množství turistů o deset až patnáct procent. Po startu her naopak vzrostlo, ale tvoří ho sportovní fanoušci.
A ti míří úplně jinam, než bývá zvykem. Americká turistka Kate Johnson se proto s krajany z NBC podělila o téměř surreálnou zkušenost: „V Louvru jsme byli skoro sami, přitom jsme se báli davů právě kvůli olympiádě. Nakonec byla galerie téměř prázdná, bizarní zážitek.“
Je jistě nefér celou olympiádu šmahem degradovat na čistě komerční akci, na sportovištích se stále rodí inspirativní příběhy a unikátní emoce. To ale pro obyvatele olympijských měst nezní jako dostatečná kompenzace, zvlášť pokud jejich byznys utrpí ztráty v jinak klíčových týdnech sezony.
Z obou variací olympiád platí ty letní za daleko masivnější (a tím pádem i výdělečnější) než zimní. A už potřetí bojuje pořadatelské město s odporem veřejnosti. Ten ukazovaly průzkumy v Riu 2016, v Tokiu 2021 i nyní.
Je poctivé dodat, že někdy tím významně zamíchají děje, které nemá pod kontrolou nikdo. Například Brazílie získala vysněnou olympiádu v roce 2009, kdy globální finanční krize teprve nabírala na síle a smetla později mimo jiné ambice uskupení rostoucích mimoevropských zemí zvané BRICS, do nějž náleželi také Brazilci.
Jihoamerická země navíc pořádala v roce 2014 fotbalové mistrovství světa, po němž zbyly jako velké výstražné vykřičníky stadiony bez využití, hlavně ten v Manaus uprostřed Amazonie.
Takzvaní „bílí sloni“, jak se podobným arénám říká, jsou u sportovních megaakcí klasikou. V tomto směru se olympiády snaží poučit, trendem jsou dočasná sportoviště a využití těch již postavených, v tom se Paříž bezesporu snaží.
Vypovídající je ale nezájem o budoucí letní hry. Na začátku 21. století se o ně přetahovaly velmoci, což mimo jiné vedlo ke korupčním kauzám při přidělování her, obzvlášť odstrašujícím příkladem jsou vzpomínky na to, jak uspělo Putinovo Soči. Teď vzniká opačný extrém, z pořadatelských projektů země po celém světě couvají.
Příští letní hry roce 2028 uspořádá Los Angeles, v roce 2032 půjde o australské Brisbane, které dostalo jistotu s nebývalým předstihem jakožto jediný oficiální kandidát. Otevřená je tak aktuálně kandidatura na rok 2036 a ucházejí se o ni momentálně Indonésie, Turecko, Indie a Chile…
Zvlášť pro první tři by šlo vyloženě o reputační záležitost, kterou lze spojit třeba s významnými strategickými investicemi do infrastruktury. Jinak ale olympiády netáhnou. I kvůli tomu, co se s nimi pojí.
„Mezinárodní trhy se Paříži vyhýbají,“ uvedly aerolinky Air France-KLM. Ty v létě čekají pokles příjmů, což je v nejsilnější turistické sezoně za poslední dobu očividný paradox.
Taxikáři, restauratéři i galeristé v Paříži mohou jen přisvědčit.
