Patří k výrazným ženským hlasům evropské kinematografie. Posbírala ceny z největších festivalů a teď i z Letní filmové školy v Uherském Hradišti, kam Ildikó Enyedi přijela jako jedna z hlavních hvězd.
Za svůj debut Mé dvacáté století si z Cannes 1989 odvezla Zlatou kameru. Po téměř dvacetileté pauze se do filmového průmyslu vrátila v roce 2017 se snímkem O těle a duši, oceněným Stříbrným medvědem na Berlinale.
Snímky maďarské filmařky, ke kterým si sama píše scénáře, jsou inovativní, provokativní a zároveň niterné. Na Letní filmové škole jsme si povídaly o její nejnovější práci, kariéře a vztahu k Česku.
Vracíte se do Česka často?
Když jsem byla ještě teenager, tak jsem Československo milovala – hlavně Prahu. To bylo ještě před rokem 1989 a Praha nebyla tak turistická. Tehdy jsem jezdívala nočním vlakem z Budapeště, který přijížděl do Prahy v osm ráno. Pak jsem celý den strávila ve městě a v noci zase jela zpět.
Forman pro mě byl a stále je opravdový hrdina.
A mám tady spoustu oblíbených míst! Například jednu literární kavárnu – teď z hlavy si nevzpomenu na její jméno, ale vím, že stále funguje. Já vlastně většinu svých scénářů píšu po kavárnách, takže taková místa jsou pro mě speciální.
Takže vidím, že máte k naší zemi blízko.
Určitě. Když se tu v roce 1989 promítal můj první film Mé dvacáté století, dostala jsem osobní dopis od Miloše Formana. Forman pro mě byl a stále je opravdový hrdina. Je to jeden z mála filmařů, jejichž tvorba byla silná a nekompromisní ještě předtím, než opustili Československo. A to samé samozřejmě platí i o jeho pozdější tvorbě. To je opravdu vzácné. A taky obtížné.
To nepochybně. A co přesně v tom dopise stálo?
Napsal mi, že právě viděl můj snímek a vyjádřil mi velkou podporu. Tehdy mě to opravdu zasáhlo. A navíc měl nádherný rukopis! Celý dopis byl napsaný perem a inkoustem. Myslím, že bych ho měla darovat nějakému muzeu.
Za své filmy jste získala řadu ocenění a nyní jste na Letní filmové škole převzala výroční cenu. Zároveň jste sama byla mnohokrát členkou festivalové poroty. Jak se v této pozici po takových zkušenostech cítíte?
Získávání výročních ocenění je pro mě vlastně nová zkušenost. Jsem ve věku, ve kterém si ostatní řeknou, aha, už je dost stará na to, aby dostala nějakou cenu. (smích)
Samozřejmě, že když jste na nějakém festivalu nebo soutěži, je to velmi intenzivní – jak z pohledu porotce, tak soutěžícího. A i když jste svůj film netočili pro to, abyste získali cenu, když už tam jste, tak chcete být vidět – chcete být pochopeni. A cena může být znakem toho, že vás někdo chápe.
A jistě, často se říká, že ceny nic neznamenají, ale myslím, že nám velmi pomáhají směrovat pozornost k našemu průmyslu. Za každým filmem jsou roky tvrdé práce mnoha lidí, kteří ji chtějí sdílet s okolním světem.
A pokud váš film není dobře přijatý, je to, jako by vás odmítli jako člověka. Jako kdybyste upekli něco opravdu dobrého a nikdo to potom nechtěl ochutnat. Takže myslím, že ocenění nám pomáhají zakořenit ve filmovém světě. Dávají nám pocit, že to, co děláme, má pro ostatní smysl.
Produkce režisérčina nejnovějšího snímku Silent Friend, v hlavních rolích s Lunou Wedler, Enzou Brummem a Tonym Leungem Chiu-waiem, začala na jaře letošního roku. Vypráví tři lidské příběhy, které jsou v různých etapách historie formovány jejich vztahem k přírodě.
Váš nejnovější snímek Silent Friend by měl mít premiéru příští rok. V jaké fázi je nyní?
Až se vrátím z festivalu, budeme ještě dodělávat nějaké scény s malým štábem, ale jinak jsme v postprodukční fázi. Od začátku jsem měla vybranou hlavní lokaci pro natáčení – univerzitní botanickou zahradu v německém Marbourgu.
Je to krásné místo – a také neobvyklé. Na botanickou zahradu přímo ve středu malého středověkého městečka nenarazíte příliš často.
I hlavní postava vašeho příběhu je neobvyklá – není to člověk, ale strom, z jehož perspektivy sledujeme jednotlivé příběhy. Jak se vám podařilo najít ten pravý?
Byl to trochu oříšek. Protože sledujeme jeho život ve třech různých časových obdobích, museli jsme najít tři podobné stromy. Všechny mají například majestátní větev, která se naklání do strany.
Napadá vás nějaká důležitá lekce, kterou jste se za svoji filmovou kariéru naučila?
Jsem opravdu vděčná například za to, že jsem si osvojila techniku analogového filmu. Například Silent Friend jsem natáčela třemi různými technikami – na černobílý 35milimetrový film, barevný šestnáctimilimetrový film a na digitální film. Jsem ráda, že se analogový film vrací do módy, a já si tak můžu vybrat techniku, která mému projektu sedí nejvíc.
Vaše filmy jsou obecně velmi různorodé, co se týče formy a stylu. Někdo říká, že je pro vaši tvorbu typické stírání hranic mezi snem a realitou, jiní například vyzdvihují komplexní ženské hrdinky. Mě by ale zajímalo, jaký prvek vnímáte pro svou tvorbu jako nejdůležitější vy sama.
Nikdy po režisérovi nechtějte, aby svoji práci někam škatulkoval! Řekla bych, že každý můj snímek je takový experiment – i proto, že bohužel netočím tak často. A bohužel jsem udělala tu chybu, že jsem si nevybrala konkrétní styl, kterého bych se držela. To je vždy tak trochu risk.
