Mauritánie není běžnou turistickou destinací a kvůli obavám z únosu nebo drsných klimatických podmínek se do této islámské země vydávají jen ti nejodvážnější. Jedním z nich je i Šimon Šulek ze slovenského města Zvolen – do Afriky ho zlákal sen o cestě nákladním vlakem přes saharskou poušť.
Na severu Mauritánie, v blízkosti zaminovaných hranic se Západní Saharou, leží v poušti obrovský povrchový důl na železnou rudu – Zouérat.
V extrémních teplotách se tam ročně vytěží téměř čtvrtina mauritánského HDP. Jednou týdně se hornina s částečkami železa nakládá na vlak a posílá do přístavu na pobřeží Atlantiku, odkud ji lodě odvážejí například do Číny na výrobu oceli.
Není to obyčejný vlak – představte si dvě stě vagonů o celkové délce dva a půl kilometru, které musejí lokomotivy táhnout sedm set kilometrů v písečném a větrném prostředí Sahary. Tohoto světového unikátu si již všimli milovníci extrémů, kteří si cestu přes poušť vyzkoušeli na vagonech naložených železnou rudou.
Mezi nimi i Šimon Šulek.
Kde jste přišel k nápadu na tuto cestu?
Na YouTube jsem našel video o cestování nejnebezpečnějším vlakem na světě přes Saharu. Zaujalo mě to a začal jsem hledat další informace. Články obecně nedoporučují cestovat do Mauritánie kvůli islámskému terorismu, vraždám a únosům, a to mě dost odrazovalo. Dokonce i když jsem přemlouval přátele, ať jedou se mnou, všichni mi říkali, že jsem se zbláznil.
Vám to nepřišlo za hranou?
Spojil jsem se s jedním youtuberem, který tu cestu vlakem absolvoval, abych získal informace z první ruky. Říkal, že Mauritánie je klidná, nezaznamenal žádná zjevná rizika, a naopak tam potkal většinou jen smějící se a pohodové lidi. A to rozhodlo.
Cestováním si kompenzuji stres z práce.
Jak dlouho jste cestu plánoval?
Trvalo mi pět až šest měsíců, než jsem si sestavil plán, koupil letenky a absolvoval všechna očkování. Cestu jsem si naplánoval na tři týdny a bral jsem ji jako odpočinek od práce. Cestováním si kompenzuji stres z práce.
Co jste si zabalil s sebou?
Co se týče vybavení, investoval jsem do kvalitního a lehkého oblečení. V poušti je přes den 35 až čtyřicet stupňů Celsia a v noci teplota klesá na pět až šest stupňů, takže jsem potřeboval věci, které by mě ochránily před nočním chladem, extrémními denními teplotami a zároveň se vlezly do malého batohu.
Vzal jsem si s sebou sušené potraviny, filtr na vodu, powerbanku a baterky. Přibalil jsem si také lyžařské brýle a klobouk, který mě měl chránit před pískem, ale v Mauritánii jsem nakonec začal používat turban jako místní.
Když máte zakrytý obličej, nemusíte se tolik mazat opalovacím krémem a je to také dobrá ochrana před větrem a prachem. Turban také chrání oči, protože nechává jen malé okénko, kterým proniká světlo.
Odkud jste letěl?
Do Mauritánie se létá pouze z pěti evropských letišť. Já jsem se rozhodl letět z Kanárských ostrovů do hlavního města Nuakšottu. Samotné město mi nepřišlo zajímavé, ale na jeho okraji se nachází druhý největší trh s velbloudy na světě.
Být tam je pro Evropana velmi bizarní zážitek. Připadal jsem si jako v postapokalyptickém filmu. Všude, kam oko dohlédlo, byli velbloudi, musely jich být tisíce. Masa velbloudů, lidé, hluk, zmatek, horko, hromady spálených kostí a kůží, protože nemocné velbloudy zabíjeli a pálili přímo na místě. Chvílemi jsem ztrácel jistotu, že to, co vidím, je skutečnost.
Významným zdrojem příjmů místních je rybolov…
Podobný chaos panoval i na rybím trhu. Každé ráno se muži vydávají na moře lovit ryby a vracejí se večer kolem páté hodiny s úlovkem. Ženy čekají na břehu a nosí ryby na místa, kde je prodávají. Byla to také podívaná, tisíce lodí, lidí, zajímavá energie, lidé na břehu se těší, co rybáři přivezou.
Jak jste se po Mauritánii pohyboval?
V Mauritánii neexistuje pravidelná doprava, musíte si den nebo dva před cestou na vybrané místo domluvit člověka, který vás tam odveze. Z Nuakšottu jsem se přesouval do třináct hodin jízdy autem vzdáleného města Tidjikja. Podařilo se mi získat místo v malé dodávce, do které se se mnou nakonec nacpal asi tucet místních.
Je Tidjikja velké město?
Je to starobylé město utopené v poušti. Má asi deset tisíc obyvatel, takže jsem tam jako běloch budil velkou pozornost. Jiného bělocha jsem tam nepotkal. Místní obyvatelé se na vás zpočátku dívají s kamennou tváří, ale jakmile je oslovíte: „Ça va?“, tak se na vás podívají (francouzský pozdrav, pozn. red.), jako by roztáli. Usmějí se a začnou se vyptávat, odkud jste, kam jedete, a jsou velmi zvědaví.
Odchytili si mě i nějací studenti a chtěli si se mnou procvičit angličtinu. Pozvali mě na dunu za městem, kde jsme si uvařili čaj a povídali si. V Mauritánii je čaj socializačním prvkem, vaří se při každé příležitosti, všichni ho pijí a je to podobné, jako když my na Slovensku jdeme na pivo.
Měl jste v Mauritánii kromě nákladního vlaku i jiné cíle?
Ano, chtěl jsem navštívit největší atrakce země – oázu Terjit a Oko Sahary. Terjit je malé údolí v poušti, kde vyvěrá voda, rostou tam palmy a tráva, všechno je krásně zelené. Kontrast s okolní pouští, štěrkem, pískem a kamením je tak velký, že si připadáte, jako byste se ocitli v ráji na zemi. Údajně to bylo tradiční místo odpočinku poutníků na cestě do Mekky.
Co je to Oko Sahary?
V angličtině je známější pod názvem Richat Structure. Jedná se o zvláštní pozemský útvar poblíž hranic Mauretánie se Západní Saharou. Je obrovský, má padesát kilometrů v průměru, takže vypadá jako dílo mimozemšťanů nebo kráter po dopadu obrovského meteoritu, akorát má několik prstenců.
Pravidelnost a strukturu v nich nelze vidět, takže tento útvar objevili až při letech do vesmíru. Ubytoval jsem se v městečku Ouadane, které je od „oka“ vzdáleno asi čtyřicet kilometrů, a jako zázrakem se mi podařilo sehnat parťáka – z Česka. Společně jsme se odvážili na dobrodružnou výpravu – v sedm hodin ráno jsme se nechali odvézt do středu prstenců a zpátky šli pěšky.
Nakonec to bylo spíš utrpení než cokoli jiného, protože jsme celý den šlapali v teplotách přes čtyřicet stupňů a v silném větru plném prachu a písku. Večer po návratu zpět nás však ve městě vítali jako „malé bohy“.
Kde jste „nastoupil“ do vlaku, který byl cílem vaší cesty?
Vlak vyjíždí z města Zouérat na severu Mauritánie. Je to hornické město ve stínu obrovské hory, kterou bagry postupně rozebírají na skálu plnou železné rudy. Tu Mauritánie vyváží a má z ní vysoké příjmy.
Ve městě šlo poznat, že je tam více peněz než jinde v zemi. Našel jsem tam až tři hotely, banku, malé restaurace a fotbalové hřiště. Po městě jezdí třicet let staré polorozpadlé mercedesy, které fungují jako taxíky. Jedno mě odvezlo na místo, kde se naskakuje na vlak. Je to samozřejmě nelegální, ale nikdo to tam moc neřeší, ani místní úřady. Když vás chytí policisté, řeknou si jen o úplatek.
Čeká vlak při naskakování?
Ano, čeká, až se všechny vagony připojí. Trvá to dlouho, protože jich je více než dvě stě a vlak je jeden ze dvou nebo tří nejdelších na světě. Celá délka vlaku je přes dva kilometry a táhnou ho dvě obrovské lokomotivy.
Věděl jsem, co mám očekávat, ale když se vlak konečně objevil, spadla mi čelist. Obrovská masa železa jela pomalu přede mnou a já neviděl její konec. Když vlak zastavil, odhodil jsem batoh na vagon a vylezl po žebříku mezi vagony.
Měl jste vybrané nějaké konkrétní místo?
Vyhlédl jsem si místo zhruba uprostřed vlaku. Trochu jsem doufal, že tam bude další dobrodruh, se kterým bych mohl nebezpečnou cestu sdílet, ale viděl jsem jen tři místní v čele vlaku u lokomotivy.
Jak jste cestoval v plně naloženém vagonu?
Ve vagonu byla suť, která vypadala jako drobný štěrk s železnými třpytkami smíchaný s pískem. Vyhloubil jsem v suti prohlubeň a usadil se v ní, abych během cesty nevypadl z vozu. Trvalo ještě dvě hodiny, než byl k vlaku připojen poslední vagon a vlak se rozjel.
Ten první krok stál za to. Lokomotivy se pomalu daly do pohybu a jejich síla se postupně přenášela z jednoho vagonu na druhý, vše bouchalo a řinčelo. Byl to velmi silný zážitek. Pak se otevřela nedozírná pláň za městem a vlak se rozjel.
Jakou rychlostí jste jeli?
Asi šedesát až sedmdesát kilometrů za hodinu. Není to moc, ale první půlhodina byla tak intenzivní, až jsem myslel, že se pos**u. Říkal jsem si: „Šimone, možná to bylo špatné rozhodnutí!“
Proč?
Na vagon foukal silný vítr, vlak hučel, slunce pražilo a všude kolem byla poušť. Když vlak jede nahoru nebo dolů, energie se přenáší mezi vagony a způsobuje silné otřesy. Zhruba každou minutu projde vlakem nějaká vlna. Pokud člověk stojí na špatném místě, může velmi snadno spadnout mezi vagony nebo do pouště.
Na internetu se píše, že je to nejsmrtonosnější vlak na světě.
Zažíval jsem velmi silné emoce. Během celé cesty jsem se raději nikdy úplně nepostavil, pohyboval jsem se na sutině po čtyřech a přikrčený, abych si udržel co největší stabilitu a ustál případný otřes. Na internetu se píše, že je to nejsmrtonosnější vlak na světě. Myslím, že je to přehnané, ale dával jsem pozor.
Jak probíhala cesta přes poušť?
Po půl hodině jsem se trochu uvolnil a začal si jízdu více užívat. Přikryl jsem se dekou, pohodlněji se natáhl a vnímal, co se děje. Okolo mě ubíhala nekonečná poušť, obloha na obzoru byla zatažená prachem a slunce pražilo.
Občas jsme přejeli silnici nebo obydlená místa, někde se na vlak přišli podívat místní obyvatelé, někde kamioňáci čekající na průjezd vlaku. Kývli jsme na sebe. Po dvou hodinách cesty vlak zpomalil a tehdy jsem pořídil první videa a fotografie.
Vlak jede do přístavu více než dvacet hodin. Noc je zřejmě nevyhnutelná…
Celá cesta mi trvala asi 24 až 25 hodin. Asi po šesti hodinách zapadlo slunce a vyšly hvězdy. Jednou jsem byl v Himálaji a tam jsem viděl nejkrásnější hvězdnou oblohu ve svém životě. Tady bylo ve vzduchu příliš mnoho prachu, takže podmínky nebyly tak dobré, ale i tak to byl úžasný zážitek.
Bez světelného smogu bylo krásně vidět padající hvězdy. Padaly neuvěřitelně dlouho, nebyl to malý záblesk zahlédnutý koutkem oka, putovaly přes půlku oblohy tři až čtyři vteřiny.
Spal jste na vagonu?
Přemýšlel jsem, jestli bych vydržel celou noc beze spánku. Měl jsem pocit, že musím zůstat ve střehu, protože kdybych vypadl nebo se stalo něco nepředvídatelného, třeba vykolejil vlak, uprostřed pouště by to znamenalo rozsudek smrti.
Navíc bylo asi pět stupňů a i když jsem měl spacák, deku a všechno oblečení, třásl jsem se zimou. Ale nevydržel jsem to. Asi po osmi hodinách jízdy jsem byl tak vyčerpaný, že jsem na chvíli usnul, klečel a opíral se čelem o stěnu vozu. Takhle jsem na pár minut usnul ještě asi pětkrát. Když jsem pak na hodinkách viděl, že je půl páté ráno, řekl jsem si: „Dobře, Šimone, přežil jsi.“
Podařilo se vám dojet až do konečné stanice?
Se svítáním mě opět zaplavily silné emoce. Před půl rokem jsem na YouTube viděl někoho takhle cestovat a teď jsem tu sám a zvládl jsem to. Člověk má pocit, že zvládne všechno na světě. Snažil jsem se vstát a prohlédnout si vlak po celé délce.
Viděl jsem moře, protože vlak jel podél pobřeží na posledním úseku cesty. Blížili jsme se k přístavu Nuadhibú, kde vlak končí a obsah vagonů se překládá na lodě. Z cestopisů jsem věděl, že před přístavem vlak zastaví a tam vystoupím.
Jenže nezastavil?
Přesně tak. Projeli jsme celé město, já pořád připravený vyskočit, a vlak nezastavuje. Pomalu vyjíždíme z města a míříme do oploceného průmyslového areálu Société Nationale Industrielle Et Minière (Mauritánská národní společnost pro průmysl a těžbu, pozn. red.) za městem.
Vlak konečně zastavuje na konci areálu, na překladišti u jeřábů. Vyskočil jsem a s malou dušičkou jsem došel k několika dělníkům, kteří mě tam lákali. Byli zvědaví, odkud jsem a co tam dělám, zavolali nějakého vedoucího.
Ten mě odvezl autem do sídla komplexu, kde mě nějaký vedoucí přivítal slovy, že jedeme na Guantánamo, a po chvíli se při pohledu na můj obličej začal bouřlivě smát. Odvedl mě k hlavní bráně a poradil mi, abych nikomu nic neplatil.
Úplatky?
Ano, strážní u brány chtěli asi dvacet dolarů, ale já jsem byl poučen, že jim nemám nic dávat, a trval jsem na tom, aby mě pustili dovnitř. Odvedli mě na policejní stanici, kde si policisté udělali kopii mého pasu, což je v Mauritánii běžný postup, položili mi několik otázek a pustili mě.
Podařilo se mi dostat do centra města, do hostelu, kde jsem kolem poledne odhodil své zpocené a zaprášené věci na zem, dal si sprchu a spal až do večera. Zbylé tři dny do odletu letadla jsem strávil na pláži, koupáním a zíráním do blba. Zpracovával jsem zážitky a sbíral síly.
Kolik vás tato cesta stála?
Celá Mauretánie mě stála asi dva tisíce eur (přes padesát tisíc korun, pozn. red.). Počítám letenky, jídlo, dopravu a ubytování. Další tisíce jsem investoval do kvalitního a ultralehkého vybavení do extrémních teplot.
Jakými jazyky jste se v Mauritánii dorozumíval?
Země má koloniální minulost, dlouho byla pod francouzskou nadvládou. Starší lidé mluví trochu francouzsky, mladší spíše anglicky a místním jazykem je místní verze arabštiny. Tam, kde mi nepomohly základy francouzštiny z vysoké školy ani angličtina, jsem se domluvil rukama nohama.
Co jste si kromě zážitků z vlaku odvezl z Mauretánie?
Asi to, že lidé jsou schopni žít v extrémních podmínkách, které jsou pro nás Evropany nepředstavitelné. A nejen přežívat v takových podmínkách, ale žít šťastný a radostný život.
Mimochodem, zážitek z vlaku mě natolik uchvátil, že si chci cestu v blízké budoucnosti zopakovat a kdo bude chtít, může se ke mně přidat. Rád také poradím lidem, kteří by to chtěli zkusit na vlastní kůži.
