Zažít autentickou Afriku se vším všudy, zároveň se cítit bezpečněji než v Česku a mít útočiště v luxusním resortu? Kombinaci toho všeho nabízí Lemon Beach Resort na pobřeží Ghany. Vlastní ho český podnikatel a filantrop David Duroň se svým ghanským společníkem.
Je-li charakteristikou exotiky, že nabízí zážitky a zvyklosti, které by člověka v jeho domovině v žádném případě nepotkaly, je Ghana velmi vhodnou destinací. Konkrétně pak Elmina, město na pobřeží Atlantiku, sto čtyřicet kilometrů západním směrem od metropole Accry.
U Elminy se Lemon Beach Resort nachází. Fantastická cesta, díky níž se Duroň do Ghany a k resortu dostal, bude podrobně vylíčena v novém vydání tištěného Forbesu, které vyjde počátkem srpna.
Cesta padesátiletého Čecha se ovšem rozhodně nepodobá zkratce podél oceánu, kudy se do Lemonu dostanete z Elminy pěšky. Podobá se křivolaké, prašné a hlubokými dírami poseté trase, po níž tam dorazíte autem.
Duroňova životní cesta byla plná nečekaných zákrut a na poslední chvíli vybraných výmolů. Čili přesně taková, jakou podstupuje nyní, když jede od rybářské tržnice v Elmině do svého resortu.
Jede opatrně noční temnotou, přičemž tato opatrnost se zdaleka netýká pouze toho, že má před sebou „minové pole“ obřích děr. Nejen kvůli nim podstupuje za volantem slalom: není totiž úplně neobvyklé, že přímo uprostřed cesty spí domorodí obyvatelé.
Osahat si velmi zblízka život na Zlatém pobřeží není ani trochu nebezpečné.
Jeden z takových spáčů zapříčiní, že Duroň zastavuje u krajnice. „Dýchá vůbec?“ je mu podezřelá strnulá poloha ležícího a neodbytná potřeba pomáhat ho chtě nechtě donutí sešlápnout brzdu.
Muži v nuzných hadrech se v pravidelných intervalech zdvihá hrudník a malátně reaguje na Duroňovy výzvy, aby se odvalil na stranu. Cestovní kanceláře by zrovna z tohoto výjevu leták lákající k návštěvě africké země nevytvořily, ale pro její poznání jde o velmi osobitou zkušenost. Takových je v Ghaně vně „rezervací“ pro turisty nespočet.
Osahat si velmi zblízka život na Zlatém pobřeží, jak zní dřívější název Ghany, není přitom – ač by se to možná mohlo neznalému člověku jevit – ani trochu nebezpečné.
Nejintenzivnější a současně nejpřekvapivější pocit, který návštěvníka západoafrické země zavalí ještě spolehlivěji než masivní vlny přilehlého moře, je maximální vřelost a téměř naivní „bianko šek“ na přátelství, který je k dispozici prakticky všude. Zaskočí to, spolehněte se. Velmi mile zaskočí.
Pozor, ať nedojde k omylu: „bianko šek“ není „proplácen“ pouze z úcty k hostům za závorou Lemon Beach Resort, jež se právě otevírá, aby umožnila průjezd českému spolumajiteli.
David Duroň býval vysokým manažerem v korporátech jako Atlas, Vodafone, Český Telecom nebo O2, ovšem až když rozjel vlastní byznys s resortem v Ghaně, našel se nejen z podnikatelského hlediska, ale i z lidského, vlastně především z lidského. Bez nadsázky – našel sám sebe.
Lemon Beach Resort je součástí skupiny Lemon Group, kterou spoluvlastní Duroň s ghanským společníkem a patří do ní i další hotely a restaurace.
Co jde najít za jeho bránou? Do terénu svažujícího se k pláži umístil český designér Jiří Jež bungalovy afrického stylu, ty jsou doplněny klasickým hotelem. Nalevo od bungalovů je nadstandardní restaurace s nadstandardní kuchyní, pod ní bazén koncipovaný do tvaru Afriky.
Pečlivě vyškolený personál míchá v Lemonu drinky s rychlostí, které popírají africké vnímání času, v němž hodina není žádná míra.
Jenže právě africké vnímání času – africké vnímání života vůbec – je tak specifické a odlišné od toho středoevropského, že by se člověk trestuhodně ochudil, kdyby tento aspekt neprozkoumal, nenechal se jím prostoupit.
Je pochopitelně skvělé a příjemné být v areálu Lemon Beach Resort hýčkán luxusem. Současně je však důležité si uvědomovat, že tenhle luxus rozhodně není „echt“ Afrika. Ta čeká „tam venku“, za Lemonem, a je proto dobré a žádoucí z turistického komplexu vyjít.
„Echt“ Afrika je kupříkladu v Kakum National Park rozkládajícím se na ploše 375 kilometrů čtverečních v dojezdové vzdálenosti od Elminy. Reservaci lze atraktivně vnímat s nadhledem, poněvadž vrcholem pralesa vede stezka jeho korunami. Ano, ta je i na Lipně, avšak na Lipně nežijí sloni, opice, papoušci ani obří antilopa bongo.
Ne, slony na Lipně opravdu neuvidíte. Avšak poctivé je přiznat, že také v Kakum parku musíte mít docela velkou míru štěstí, abyste chobotnatce spatřili. Ghaňané se totiž bojí výšek, takže na stezce vyděšeně křičí a to rozhodně není ideální předpoklad, aby se plachá zvířata ukázala.
Veškerý lidský křik zanikne v hukotu vodopádů Wli, které také bez debat stojí za výpravu, ovšem z Elminy už je to štreka.
Navíc nic proti vodopádům, a už vůbec ne proti slonům, ale to nejzajímavější na Ghaně jsou jistojistě lidé. Chodit po tamějších ulicích je ohromný, byť bohužel prakticky nepřenositelný zážitek.
„Obroni! Obroni!“ pokřikují místní nepřetržitě na turistu lokálním výrazem pro bělocha, okolo kterého se rázem vytvoří houf povykujících, nikoli však žebrajících dětí. Ty nabízejí pěsti, abyste si s nimi ťukl na pozdrav, totéž dělá spousta dospělých mužů nebo aspoň přátelsky pokynou.
U neustálého zdravení je třeba dávat pozor na jediné: aby probíhalo výhradně pravačkou, protože levá ruka je považována za nečistou, místní ji při pozdravu často dokonce schovávají za záda.
Na co si naopak není třeba dávat pozor vůbec, jsou kapsy. Můžete v nich mít cokoli, klidně celé jmění, a stejně si budete Elminou vykračovat v kteroukoli denní i noční hodinu s téměř nepoznanou bezstarostností. Jako by nějaká vyšší moc smetla ze světě veškeré zlo.
Z osobní zkušenosti si absolutně nedovedu představit, že bych se ulicemi v Jihoafrické republice či na Madagaskaru pohyboval ve tmě coby jediný běloch uprostřed chaotického a neznámého davu. V Ghaně si absolutně nedovedu představit důvod, proč bych přesně tohle neměl dělat, mám-li zrovna chuť.
Psst! Už je tma, Bůh spí!
No vážně, proč si dávat pozor na kapsu? Vypadne mi z ní sto cedi, v přepočtu asi sto padesát korun, což pro místní rozhodně není málo. A ti se o bankovku takřka perou. Perou se o to, kdo ji první zvedne ze země a nezištně mi ji vrátí…
Procházka Elminou člověka zavede k nepřehlédnutelné chýši v centru. Smetla-li vyšší moc ze světa zlo, pak v tomto obydlí dlí představitel téhle vyšší moci. Vlastně v něm dlí ta vůbec nejvyšší.
„Tady bydlí náš nejvyšší Bůh,“ potvrzuje průvodce městem a vzápětí si dá ukazováček před ústa v reakci na běžným hlasem pronesený doplňující dotaz. „Pssst! Už je tma, Bůh spí!“
Tiše tedy! Nejvyšší Bůh stihl zlikvidoval zlo během jasného dne, nyní zaslouženě odpočívá.
V jižní části Ghany, do níž Elmina spadá, žijí křesťané a křesťanský kostel dominuje i centru rybářského města. Víra v Otce i Syna i Ducha svatého však nevylučuje souběžnou víru v lokální bohy, těch je v Elmině sedmasedmdesát, jeden z nich přebývá i v kameni kousek od Lemon Beach – David Duroň na objemný balvan ukáže, když projíždí kolem.
Ze středu města vede procházka víceméně nutně přes most k zámku, nejstarší Evropany postavené budově jižně od Sahary. Zámek vyrostl roku 1482 po Kristu, deset let před objevením Ameriky, dnes je pod světovým dědictvím UNESCO.
Z masivních zdí sídla vane temné poselství o ďábelsky krutém obchodu s otroky, pro nějž byl zámek v rukou evropských kolonizátorů základnou. Je v tomto případě dobře, že zdi neumějí mluvit, jinak by vyprávěly bezprecedentní bestiality o tom, co člověk dokáže udělat člověku.
Zdi neumějí mluvit a i člověk vlivem hrůz, jež sugestivně líčí průvodkyně, oněmí. Nemilosrdné mučení, znásilňování, zabíjení, hlad, žízeň; zlo v dnešní Elmině možná neexistuje proto, že ho zde v minulosti bylo tolik, až se zcela vyčerpalo a nyní už žádné nezbývá.
Ať už jsou jen dobré časy! Na co jiného si připít v restauraci, která se nachází v technickém zázemí zámku – i tu spoluvlastní David Duroň, stejně jako další gastro podnik v nedalekém Cape Coast. Kromě rozvíjení vlastního byznysu se tím snaží rodák z Ostravy podpořit turismus v oblasti, to je jeho velký úkol.
Každou neděli se v restauraci na elminském zámku připravuje tradiční jídlo fufu, hustá kaše vznikající stlučením plantainu a manioku, zpravidla zalitá omáčkou.
Jestliže právě neděle není a zvědavec míní fufu ochutnat, je to snadné – v místních podnicích, což jsou většinou chatrče s neopakovatelnou atmosférou, je toto jídlo pravidelně nabízeno. Zhlédnout lze přitom i jeho přípravu, což je pro domorodce fádní, avšak pro cizince působivá podívaná.
Rovníkové teplo a extrémní vlhkost vzduchu po nějakém čase způsobí, že člověk ve městě zatouží po bazénu nebo po proskakování vln oceánu. Rozmazlený Evropan dále zatouží po odpočinku v klimatizovaném bungalovu v Lemon Beach Resort.
Jenže ouha, v bungalovu se mu záhy – a vlastně zákonitě – začne stýskat po pestrobarevné a maximální vlídnosti, která ho objala na elminských ulicích. „Také proto je Ghana vedle Česka mým druhým domovem,“ netají Duroň a věří se mu to se stejnou snadností, s jakou jeho zdejší známí věří v sedmasedmdesát bohů.
První červencové úterý se David Duroň navlékl do slavnostního hávu a stal se jednou z nepřehlédnutelných postav velkolepého festivalu Bakatue, každoroční slavnosti, kterou se pro rybáře symbolicky odemyká moře.
Průběh Bakatue i celý Duroňův stěží uvěřitelný příběh bude obšírně vylíčen v tištěném Forbesu, který počátkem srpna vyjde. Vychází i slunce nad Elminou a mně je líto, že už nesvítí na mou tvář.
