Film, v němž se tornáda ničí pomocí savých chemikálií z dětských plen, by měl být mnohem zábavnější, než ve výsledku je, píše Jan Škoda v recenzi na novinku Twisters.
Film, v němž se tornáda ničí pomocí savých chemikálií z dětských plen, by měl být mnohem zábavnější, než ve výsledku je, řeknete si pravděpodobně po projekci nového blockbusteru, do nějž Hollywood údajně vrazil víc než dvě stě milionů dolarů.
Ve filmu Twister z roku 1996 tornádo smete autokino, v němž se zrovna Jack Nicholson v Osvícení sekerou dobývá za svojí vyděšenou ženou. V řádění přírody se tak ve filmu projevuje demonstrace síly hned na několika úrovních. Nejenže tady živel zničí malé oklahomské městečko, zruší i jeden z nejikoničtějších momentů hororové historie. Tornádo se stane ultimátním padouchem.
Podobná scéna se opakuje i v novém snímku Twisters, v němž to neschytá letňák, ale rovnou celé kino, které vír té nejvyšší kategorie odnese neznámo kam. S větrem v něm však už nebojují Helen Hunt a Bill Paxton, ale vycházející hvězdy Daisy Edgar-Jones a Glen Powell.
Oba jsou stejně jako minule meteorology pronásledujícími tornáda – jakkoli tentokrát každý z jiných důvodů – kteří si zprvu nemohou přijít na jméno, aby se ke konci… No, hádejte, co asi.
Možná si teď říkáte, zda je nový film, za nímž stojí režisér Lee Isaac Chung, vlastně pokračováním nebo remakem.
Spadá však spíš do subžánru takzvaných „legacy sequelů“, které jen lehce oprašují milované látky minulosti, kdy vedle nových postav často naženou původní hereckou bandu – vzpomeňte na Top Gun: Maverick, Blade Runner 2049 nebo třeba Jurský svět. Tady se akorát netěšte na Helen Hunt, vrací se pouze Dorothy, systém na monitorování tornád.
Film, v němž se tornáda ničí pomocí savých chemikálií z dětských plen, by však měl být mnohem zábavnější, než ve výsledku je.
Pořád totiž mluvíme o projektu, který se v devadesátých letech odlepil od země přesně ve chvíli, kdy postprodukční čarodějové z firmy George Lucase Industrial Light & Magic dokázali vymodelovat CGI tornádo. Ne když scenáristé vymysleli, jaké osobní trauma nalíčit na hlavní hrdinku.
Tady se však zdá, že jen Glen Powell v roli „honáka tornád“, který nechává v bouřích vybuchovat ohňostroje, chápe, v jakém filmu hraje.
Ve světě smutných Paulů Mescalů, zádumčivých Jacobů Elordiů a pořád až příliš klukovských Timothée Chalametů a Tomů Hollandů dokonale vyplňuje mezeru, do níž spadá jako usměvavý nekomplikovaný kovboj, který na vás pravděpodobně nebude hledět v oversize hadrech z obálky Vogue, ale spíš zatne bicepsy v Men’s Health.
Kromě něj však Twisters fascinují spíš tím, jak takzvaně přeprodukovaným blockbusterem jsou. Jak mají být pro všechny, ale zároveň nejsou pro nikoho.
Hrají v nich internetové hvězdy (včetně nového představitele Supermana Davida Corensweta), ale zároveň se odehrávají na pláních amerického Jihu, kde vlají americké vlajky a lidé relaxují na rodeu. Mají emancipovanou hrdinku v hlavní roli, zároveň v nich nikdy nepadne slovní spojení „klimatická změna“.
Vyvolávají také nostalgii po devadesátkové trikové fortelnosti, kdy na place režiséra Jana de Bonta vrtulníky shazovaly traktory ze vzduchu, zároveň nikdy nedokážou nápaditě zinscenovat pocit nebezpečí. A když už jsme u těch porovnávání – místo letící krávy tady pouze přistanou na kapotě auta slepice. A pak že jsou sequely stále větší.
