Zaběhnutou rutinu zahradníka a jeho ženy naruší v novém filmu režiséra úspěšných Vlastníků Jiřího Havelky vpád nového movitého vlastníka, který chce souseda vystrnadit. Největší napětí však tkví v očekávání, zda Oldřich Kaiser v hlavní roli promluví.
Nový český film, který se prvně představil na festivalu v Karlových Varech, hned záhy nastavuje tempo, jemuž je třeba se přizpůsobit.
Oldřich Kaiser a jeho partnerka Dáša Vokatá hrají pár, který obývá venkovskou usedlost spojenou s malým zahradnictvím, kde život plyne jejich uvážlivou rychlostí, již neurčují jiní lidé, jako spíš roční období, která zavelí pečovat o úrodu vždy určitým způsobem.
Havelka tak dění podřizuje rytmu sadeb, zalévání a sklizní, stejně jako společných snídaní, obědů a večeří, k nimž Kaiser a Vokatá beze slova usedají. Štáb ostatně točil Zahradníkův rok během jednoho roku, vždy pár dní v dané sezoně, kdy se příroda mění, což nám vysvětluje i Kaiserův voiceover, v němž předčítá příhodné pasáže ze stejnojmenné knihy Karla Čapka.
Ve stejném tempu se film nese i poté, co zahradníkovu rutinu naruší movitý soused, který si koupil přilehlý zámek.
Jenže by chtěl spolknout i zahradnictví. Havelka se v tom inspiroval medializovaným případem muže jménem René Mandys, jehož před lety šikanoval ruský podnikatel, v čemž prý filmař viděl až archetypální případ, v němž se střetávají různé principy.
Jak tedy byznysmen, jehož nevidíme, zahradníkovi znepříjemňuje život, mechanicky se na dvorku objevují i policisté, kteří samozřejmě mluví výhradně o „neznámém pachateli“, podobně jako s Kaiserem pravidelně usedáme do zasedačky obecního úřadu, jehož činitelé mají vždycky svázané ruce.
Úředníci nic nezmohou ani se závorou bránící v průjezdu na zahradníkův pozemek, již v karavanu obsluhuje sekuriťák v podání Štěpána Kozuba.
Když se ale řetězí podobné situace na takřka divadelní scéně, jíž je zahrada obklopená ostnatým drátem, vyvstává zde zajímavý paradox, kdy dění určované tempem přírody přesto nakonec stejně sekýruje člověk, jehož autorská rozhodnutí nedovolí filmu samotnému nijak překvapivě rozkvést.
Příliš přesvědčivá například není volba nechat Kaisera zcela němého. Film by vyžadoval přísnější režijní koncepci a stylovou vyhraněnost, která by si to obhájila. Takhle to působí jen jako schválnost, která má patrně figuru ještě víc oddělit od lidského tlachání, vyjma herecké výzvy pro Kaisera ale charakter postavy nijak nerozvíjí.
Ani by nevadilo, že zahradník patrně mluví, jen ho neslyšíme, protože se střihne těsně předtím, než se v mnoha situacích musel vyjádřit.
Horší je, že všichni kolem něj hrozně rychle pochopí, s kým mají co do činění, a sami se vyjadřují v dokonalém monologu, v němž sdělí všechno podstatné. Je v tom další zvláštní mechaničnost a chtěnost, která film zbavuje napětí.
Ve Varech se Zahradníkův rok shodou okolností promítal vedle restaurovaného „easternu“ Stíny horkého léta Františka Vláčila z beskydské samoty, kde obyčejná rodina také svým způsobem vzdoruje nájezdu vetřelců, v tomto případě skupině nemluvných banderovců, mezi nimiž je mimochodem i bělovlasý Jiří Bartoška.
Je to ale hlavně film, který je i po dekádách stále přesvědčivě tísnivý, protože z něj není cítit, že se ve střižně skrývalo ještě několik jeho dalších verzí, které by filmu daly úplně jinou energii nebo tón.
Zahradníkův rok naopak podobným sebevědomím neoplývá, protože je na něm vidět, že dlouho ležel ladem, pak možná trochu přezrál a nakonec nebylo jasné, jak ho zpracovat.
Zda věřit odtažitě němé Kaiserově tváři, nebo tam pro sichr vrazit i humorem kódované figurky Kozuba a „zlého bankéře“ Jeřábka, zda se špinit hlínou českých reálií, nebo propadnout snovým symbolům, zda vsadit na poezii sazeb a sklizní, nebo osten společenské satiry. Někdo to musel říct nahlas.
