Giorgio Armani je mezi osobnostmi světové módy jedním z těch, bez kterých by šatníky lidí na přelomu milénia vypadaly prostě jinak. Jeho impérium stále prosperuje a pojí se s ním nejzářivější jména Hollywoodu.
Žijící legenda světové módy Giorgio Armani oslavila životní jubileum a své impérium nadále drží pevně ve svých rukou.
Doma mu říkali Gio. Dnes se tak ostatně jmenují některé jeho parfémy. Mohl být lékařem, medicínu studoval na univerzitě. Už tehdy byl prý velmi precizní; mohl být skvělý chirurg.
„Nikdy nejsem spokojený. Ve skutečnosti se jako člověk, který je věčně nespokojený a posedlý hledáním dokonalosti, nikdy nevzdávám. Neustanu, dokud nedosáhnu požadovaných výsledků,“ říkává rád Giorgio Armani.
Chirurgem se nestal. Odešel na vojnu a po vojenském výcviku už se ke studiím nevrátil. Zato se tento rodák z Piacenzy v regionu Emilia-Romagna stal asistentem a později i nákupčím pro obchodní dům La Rinascente.
Nelíbily se mu jejich výlohy, a tak se nabídl, že je upraví a vyzdobí po svém. Rychle triumfoval. Byla polovina šedesátých let. „Talent, vizi a inteligenci neschováš,“ patří k dalším jeho oblíbeným heslům.
Tento týden oslavil Giorgio Armani devadesátiny. Narodil se 11. července 1934. Svůj talent, vizi a inteligenci věru neschoval. Životní jubileum oslavil nejen jako majitel obřího módního impéria, které dodnes drží ve svých rukou, jako jeden z posledních lidí v módní branži, kteří byznys rozjeli ve druhé polovině dvacátého století.
Slaví i jako miliardář, jeden ze dvou stovek nejbohatších lidí světa. Forbes jeho majetek odhaduje momentálně na 12,3 miliardy dolarů a v globálním žebříčku dolarových miliardářů Armanimu aktuálně náleží 177. pozice.
Značka Armani, podnik dodnes řízený po umělecké i obchodní stránce svým tvůrcem a zakladatelem, nabízí řadu linií: vedle klasických Giorgio Armani a Emporio Armani je to mimo jiné Armani Exchange, Armani Jeans, Armani Privé, kterou tradičně předvádějí filmové hvězdy na červeném koberci, kosmetická linie Armani Beauty nebo Armani Casa, zaměřená na interiérový design a doplňky.
Vedle módy, kosmetiky, parfémů a doplňků podniká Giorgio Armani i v oblastech real estate, dále i v gastronomii a pohostinství, provozuje síť kaváren a restaurací, je i úspěšným hoteliérem. Návrhář je dodnes jediným vlastníkem svého eponymního impéria. Tedy jedním z nejmocnějších evropských a světových podnikatelů.
Jeho příběh je příběhem selfmademana. Talentovaného kluka, který chtěl žít život podle sebe, nehledě na to, co kdo říká. Ambiciózního, ctižádostivého, cílevědomého muže, zarputilého workoholika, vizionáře, nelítostného dříče a perfekcionisty milujícího dokonalost.
Příběh Giorgia Armaniho je příběhem úspěchu dvacátého století, který – jako jeden z mála – úspěšně přešel do století jednadvacátého. Zároveň je dokonalou charakteristikou toho, co znamenala a znamená italská móda a italský styl.
Armani měl totiž štěstí. Narodil se 11. července 1934 a do dospělosti vstoupil ve správnou dobu. Počátkem padesátých let, díky čemuž zažil italskou prêt-à-porter v době, kdy se začala rodit. Mohl být u toho. A chytil se příležitosti nejlépe, jak mohl.
Dnes se možná zdá, že tu italská móda a styl byly odjakživa. Opak je však pravdou; italská móda ve smyslu klasického módního průmyslu do druhé světové války vlastně neexistovala.
Byly tu malé rodinné firmy, sázející na špičkové řemeslo ve svém oboru, které se později přerodily ve významné a vlivné luxusní značky, ale nebyl tu průmysl ve smyslu komplexního, fungujícího a vzájemně provázaného odvětví, které generuje zisk. Tyhle časy měly teprve přijít.
Italská móda se začala pomalu, ale jistě rozvíjet na mezinárodním trhu právě až v průběhu padesátých let. A zvláště díky americkým objednávkám italského zboží, zaměřeným na pomoc zemi postižené válkou. A americké lásce ke všemu, co pocházelo ze starého kontinentu.
Italská módní scéna měla z čeho čerpat. „Mimořádně dynamický pletařský průmysl, rodící se z řemeslné tradice, se transformoval a soustředil v podhůří Alp, okolo vlnařských měst, jako byla Florencie, Prato a Valdagno. V Lombardii, severně od Milána, se zase prudce rozvíjela výroba a zpracování bavlny,“ popisoval na přelomu tisíciletí ve své vynikající monografii Móda století francouzský historik módy Francois Baudot.
A pokračoval: „Textilní průmysl vzkvétal a produkoval dokonalé, nevídaně kvalitní materiály. Tato průmyslová infrastruktura s novým nadšením a prudkým rozvojem v šedesátých letech financovala prakticky všechny významné podniky na výrobu konfekce.“
„Pozoruhodná otevřenost Italů ke všem formám tvorby, jejich rychlé přejímání módních stylů a směrů, zároveň vrozený smysl pro design a precizní řemeslo, rychlost a pružnost v produkci, podpořená ještě poválečným hladem, malými náklady na sociální zabezpečení, politikou nízkých platů a dostatkem pracovní síly, to vše umožňovalo vyrábět a vyvážet silně konkurenceschopnou konfekci.“
„Tak vznikly první salony pánského i dámského prêt-à-porter,“ popisuje Baudot. „Nejlepší textil je ten italský,“ píše k tomu svému americkému publiku vlivný deník Women’s Wear Daily.
A právě v průběhu šedesátých a zejména počátkem sedmdesátých let tyto milánské salony udělaly z Milána, do té doby vlastně regionálního města malého významu, druhé centrum světové módy, hned po Paříži. A průmyslové centrum, spolu s prudkým rozvojem automobilismu.
Pravda, takzvaná alta moda stále preferovala Řím, kde před sály plnými princezen, operních div a hereček defilovala módní tvorba Valentina či Fendi, kde právě angažovali mladého Karla Lagerfelda, aby malý rodinný podnik, kožešnictví a koženou galanterii založenou již v roce 1925 rozšířili v módní impérium.
Podobnou cestou šel Gucci, založený ve Florencii v roce 1922. Stejně tak Cerruti, založený dokonce už 1881, jehož vedení se v roce 1950 ujímá Nino Cerruti, vnuk jednoho ze tří bratrů zakladatelů.
V Miláně však vznikalo nové módní centrum plné mladých, hladových, invenčních stylistů a designérů, hochů ctižádostivých, ambiciózních a schopných. Jednoho z nich zaměstnali právě u Cerrutiho. Jmenoval se Giorgio Armani.
Byl stejný jako italský styl sám. A taková byla od počátku i jeho tvorba. Velice šik. Nezajímala ho londýnská antimóda z rebelujících let šedesátých, žádné svírací špendlíky, punk a díry na tričku. Žádné protiklady a underground. Naopak.
Italská móda pro každý den nabízela pracujícím a bohatnoucím ženám a mužům jasný, přísný styl, koherentní, příjemný, pohodlný, krásný a při tom všem velmi luxusní. A nabídl ho i Armani. Teď už pod vlastní značkou.
Jeho milánská produkce si k vysoké kvalitě přidává nádech evropského luxusu, tolik žádaného v Americe.
Tato elegance vyhovovala klientele, která se nad děravými pleteninami a svíracími špendlíky ušklíbala, zato měla chuť utrácet. Utrácet za kvalitu a jistou nadčasovost. Byli to ti, kteří se ještě nedávno orientovali na haute couture.
Nyní ale chtěli současnější módu, vlastní styl. Žádali větší uvolněnost, rafinovanost, nenápadnost, ovšem stále vytříbený styl a odpovídající formu. Giorgio Armani se stal vůdčí osobností tohoto trendu.
Navrhoval nejprve pánské oblečení, následně se se stejnými základními principy přeorientoval na dámský šatník. Jeho značka, kterou roku 1974 založil se svým partnerem, architektem Sergio Galeottim, se nejprve soustředila na pánské sako, jeho váhu, dokonalou konstrukci, střih, materiál a ušití.
Výsledek se stal základem velice osobitého stylu, dokonale vhodného pro sériovou výrobu špičkového italského průmyslu – a vhodného pro muže i ženy. V roce 1975 už přišla první kolekce. A hned slavila obrovský úspěch.
Styl Armani se stal uniformou. A také znakem postavení.
Silueta, kterou Armani nabídl aktivním mladým ženám, byla městská, střídmá, velice dynamická, nositelná. Přitom sexy. V typických italských úzkých sukních vznikly elegantní rozparky; umožňovaly dělat delší kroky a rychlejší chůzi – pracující žena přece stále někam pospíchá.
Jeho styl vždy byl – a stále je – inspirován pánskými prvky; v saku byly vycpávky a klopy, na blůzce manžety, v kapsičce šátek. Ve své době to byla ale revoluční změna. Ženy, které v zaměstnání postupovaly ke stále kvalifikovanějším postům, dostaly styl, který byl elegantní, přitom střízlivý, dodával pocit jistoty a solidnosti, a přitom byl stále slušivý.
A to byl teprve začátek nezadržitelného postupu, který se globalizoval v roce 1981 s vytvořením značky Emporio Armani, ekonomické, dostupnější verze vhodné pro všechny společenské třídy a všechny generace.
Krátce předtím Armani oblékl Richarda Gerea pro film Americký gigolo. Zrodila se hvězda.
Giorgio Armani je mezi osobnostmi světové módy zkrátka jedním z těch, bez kterých by šatníky lidí na přelomu milénia vypadaly prostě jinak.
Struktura oděvu, jeho vypracování a konstrukce, inovace ušlechtilých materiálů, zavedení pánských principů do šatníku mladé, aktivní, emancipované ženy. Pracovní kostýmek, který je mistrovskou kombinací dámského a pánského stylu, zdobí i dobře slouží, to je typický Armani.
Perfektní střih, pečlivé vypracování, forma odpovídající své funkci, luxusní, avšak neokázalý vzhled. Ve světě, v němž práce, život ve firmě, pracovní obědy a služební cesty zaujímaly najednou stále větší časový úsek, se stal styl Armani uniformou.
A také znakem postavení – na obou stranách Atlantiku.
Triumf italského designéra podtrhoval ještě fakt, že svou firmu stále vlastnil. Oproti mnoha jiným návrhářům – tvůrcům, které potkaly nejrůznější krize, obchodní i tvůrčí – prokázal Armani zručnost i v byznysové části svého konání. Jeho podnik prosperoval. A prosperuje.
I proto jsou s ním dodnes spojena nejzářivější jména Hollywoodu. Osobnosti, které se nespokojí jen tak s něčím. Armaniho smokingy a večerní róby nosí nejen na červený koberec a na Oscary.
K Armaniho stálým zákazníkům celé roky patří Leonardo DiCaprio, Margot Robbie, Anne Hathaway, Matt Damon, Martin Scorsese, Carey Mulligan, Paul Giamatti, Emily Blunt, Brendan Fraser, Nicole Kidman i George a Amal Clooneyovi.
Dlouholetou hvězdou jeho reklamních kampaní je Cate Blanchett, tvář Armani Beauty i mnoha parfémů v čele s Armani Sí.
Všechny tyto hvězdy mají tento týden důvod k oslavě.
Armani je jen jeden. A jak to tak bývá, ten jeden vládne všem.
Buon compleanno, signor Armani!
