„Doba otců zakladatelů je pryč,“ říká pokorně někdejší patriarcha rodinné firmy Albixon. Proč se rozhodl předat otěže a „nedopadnout jako Baťa“?
Už třicet let vyrábí bazény a stále pod hlavičkou rodinné firmy. Albixon dnes spadá do holdingu BBFH s celkovým obratem kolem miliardy a půl a její zakladatel Jaroslav Smetana postupně předal vedení do rukou mladší generace. Nejstarší syn Pavel je členem představenstva a největším podílníkem. Jaké je přebírání „povědomého“ žezla a jaké je odcházení?
S dvojicí otec a syn se setkáváme v pražské Chuchli, v sídle firmy, sloužícím zároveň jako showroom. Na terase stojí několik bazénů různých tvarů a zastřešení a mezi nimi sem tam i nějaká vířivka, dotvářející bubláním kulisu rozhovoru. K němu se kromě Jaroslava a Pavla Smetanových připojuje i Ladislav Šimek, kterého rodina loni v listopadu angažovala jako nového obchodního ředitele a v únoru převzal pozici CEO.
„Před patnácti lety jsme rodinný majetek rozdělili s bratrem do dvou společností. Jedna vlastnila nemovitosti, ochranné známky, patenty a ostatní duševní vlastnictví. Druhá podnikala – to byl Albixon. A já to chtěl takto uložit do svěřenského fondu. Jenže nastupující generace to viděla jinak,“ říká na úvod Jaroslav Smetana.
Nesouhlasila s vámi?
Jaroslav: Syn mě poučil a společně s naším dlouholetým poradcem mi vysvětlili, že už se to takhle nedělá. Takže Pavel a jeho tým si to převzal a poskládal trochu jinak.
Pavel: Jsou i jiné cesty, jak to vyřešit, než svěřenský fond. Chtěli jsme, aby nahoře byla rodina, pokrevní příbuzní táty, jeho bratra a sestry, všechny děti. Aby rodinná rada byla ukotvena jako hlavní orgán. Řídí ještě rodinnou nadaci, kterou jsme zřídili a kde jsou tři správci: moje babička jako její hlava, pak táta a náš rodinný advokát. Holding, jehož součástí je i Albixon, patří rodinné nadaci.
Vy tedy Jaroslave už ve firmě žádný podíl nemáte?
Jaroslav: Ne, k majetku holdingu nemám přístup a ani nechci mít. Musel bych to pak nějak upravit v závěti a já v ní mám jen to, kde chci být pochován. Nechtěl jsem řešit peníze. Firmu už dnes neřídím, neřídím ani nadaci, ani holding, a když jsem pozván na představenstvo, jsem tam jako host.
Život není jen o vládnutí.
Zůstávám aktivní, nicméně nemám žádné právní nástroje na to říci si o peníze nebo si prosadit svou. O všem teď rozhoduje rodinná rada nadpolovičním hlasováním. Ústavu jsme ladili tři roky, o předání firmy jsem začal poprvé uvažovat před deseti lety, když mi zemřel otec. Uvědomil jsem si, že život není jenom vládnutí.
A co vás tedy živí? Dostáváte nějakou rentu?
Firma má řadu patentů a užitných vzorů. Dost z nich jde za mnou, takže to mě i částečně živí. A pak mám samozřejmě našetřené peníze a ta jejich spotřeba už v šedesáti letech není tak velká jako ve třiceti.
Pavle, vy naopak máte ve firmě největší podíl. Je to pro vás velká zodpovědnost spravovat majetek, který otec shromažďoval tolik let? A věděl jste vždy, že jednou budete součástí firmy?
Pavel: Od začátku jsem s tím počítal. A přistupoval k tomu zodpovědně. Táta mě s sebou bral do firmy už někdy v pěti letech a v devíti už jsem pomáhal ve výrobě kamarádovi, který tu byl na brigádě. Vážím si toho, co se mu podařilo vybudovat.
Jaroslav: Děti jsem do firmy nikdy netlačil. Nechal jsem to tak, že cesta nějakým způsobem doplyne, doteče. Mám čtyři děti, tři syny a jednu dceru, která už je vdaná a má dítě. Druhý syn hraje v Kanadě hokej a třetímu je dvanáct let. A žádné z nich není dítě, které by se narodilo se zlatou lžičkou v puse.
Pavel je rozhodně mnohem šetřivější, než třeba já, opatrný a korektní. Věřím, že majetek je pod jeho filozofií zodpovědného správce v dobrých rukách. Určitě v lepších, než v mých v jeho věku. To říkám naprosto vážně.
Jaké byly před třiceti lety vaše začátky? Byla devadesátá léta, nikdo to moc neuměl, ale spousta lidí měla touhu podnikat…
Jaroslav: Já vlastně podnikal už v osmdesátých letech, kdy jsem se snažil zprovoznit malé vodní elektrárny. Měl jsem pronajatých pár jezů, ale z mnoha důvodů se to nakonec nepovedlo. Tehdejší stát sice tvrdil, že ano, chceme jezy obnovit a dovolíme to soukromníkům za jejich peníze, ale praxe byla úplně jiná.
Všechna ta družstva a statky, které je vlastnily, samozřejmě nechtěly, aby přišli nějací mladí cucáci a nedejbože na tom vydělávali peníze. Ale nenechal jsem se odradit, s rodinou na vesnici jsem si odmala přivydělával třeba sběrem bylinek, prodejem sušeného sena, hub.
A bazény vás napadly jak?
Jaroslav: Když jsem chtěl postavit bazén pro dceru. Bydleli jsme tehdy ve skalnaté části Prahy a já s bratrem jsme sami vykopali jámu a objednali firmu, aby nám bazén instalovala. Jenže řemeslníkům to trvalo asi půl roku, stále nebyli schopni ho dokončit a bylo hrůzostrašné sledovat, jak vše lepí dohromady. Nakonec jsme si s bratrem bazén dodělali sami a zdálo se nám to poměrně jednoduché, tak jsme si řekli, že to zkusíme.
Vím, že máte ambici sepsat jednou všechny historky ze svého podnikání. Nepřidáte jednu k dobru?
Jaroslav: V roce 1990 jsme zkoušeli dělat nábytek a bytové doplňky z kovu a za tím účelem nakupovali různé materiály. Za ně přišla domů faktura asi na třicet tisíc. Nic takového jsem předtím neviděl, tak jsem ji vzal a s kolegou jsme vyrazili do banky, že nám ji tam proplatí. Vůbec jsme tehdy netušili, jak to funguje.
Vyplnili jsme příkaz k úhradě a čekali, až nám ty peníze dá banka. A divili se, že ta je zase chtěla po nás. Až paní za přepážkou nám vysvětlila, že musíme mít ty peníze na účtě a že se dopouštíme podvodu, pokud slibujeme zaplatit za zboží a nemáme z čeho. Jel jsem domů a prodal co se dalo, abych na fakturu měl.
Umíte si Pavle představit, že byste dnes spouštěl byznys stejným způsobem, jako tehdy váš otec?
Pavel: Začínat dnes garážově, to si nemyslím, že má velikou naději na úspěch. Pokud se tedy nejedná o nějaký technologický startup s velkým potenciálem.
Jaroslav: Já kdybych tehdy tušil do čeho jdu, asi bych do toho taky nešel. Ale nelituju toho. Jsem rád, že víc než vědomosti v tom byla určitá naivita.
Když jste začali bazény v devadesátých letech prodávat, byl o ně zájem?
Jaroslav: Byl. Zlaté stránky uváděly asi šest set firem, které se bazény zabývaly. Dnes si myslím, že těch kvalitních je tak do deseti. Hodně se to časem vyčistilo. A přispěli jsme k tomu svou aktivitou a posedlostí po dokonalosti určitě i my.
V čem jste si věřili, že v tak velké konkurenci obstojíte?
Jaroslav: Byla to právě naše posedlost možnostmi, trh přijímal naše výrobky, my každý rok zdvojnásobili produkci a byli první firmou v zemi, která z pětimilimetrových stěn přešla na osm. Také jsme přišli s bazény druhé generace, kdy jsme zákazníkům vozili bazény tepelně izolované, s přípravou pro betonáž. Byli jsme rovněž první firmou, která začala vyrábět zastřešení, aby se dalo složit a převážet v krabicích.
Kdo vám bazény vymýšlel?
Ty první roky jsme se pyšnili tím, že žádný výrobek nebyl stejný. Snažili jsme se každému zákazníkovi vyjít vstříc. Zpočátku si tedy bazény víceméně navrhovali sami. Ale jak se zvětšoval záběr, přešli jsme ke standardizaci. Vyprofilovali jsme nejběžnější věci a tím mohla firma i vyrůst.
Co bylo podle vás v otcových začátcích nejtěžší?
Pavel: Asi že to všechno vymýšleli za pochodu. Nejdřív byl obchod, pak doháněli systém, aby vše běželo jak na drátkách. Ale myslím, že to brali tak, že se mohlo podnikat, a tak do toho všichni vlítli trochu bezhlavě.
S jakými úroky tehdy banky půjčovaly peníze?
Jaroslav: Nevím, nikdy jsem si žádné nepůjčil. Dnes jsme obklopeni startupovými firmami, které běžně raisují peníze od firem. Jsou tu bohatí lidé, skupiny a potřebují někam umístit kapitál. Je poměrně běžné, že firmy se zadlužují. Já nic nevlastnil, žádnou nemovitost, nic jsme si nepůjčovali a vyrostli jsme taky.
Od roku 1990 do roku 1999 jsem podnikal jako fyzická osoba. Když jsem měl asi sto lidí, tak za mnou přišli, že už takhle pode mnou nechtějí dělat, protože kdyby se se mnou něco stalo, skončí na pracáku. Tak jsme si tedy založili akciovou společnost a došlo ke strukturálnímu rozvoji.
Ale nějaký kapitál jste na začátku mít museli.
Jaroslav: Vložili jsme do podnikání rodinné úspory. Dnes vím, že peníze jsou zboží, předtím jsem je chtěl jen vydělat. Ale i Baťa říkal, že až tehdy, kdy překonal hlad a chytil ho za rohy, tak se začal podnikání věnovat. A když se mu podařilo vydělat víc peněz, začínal přemýšlet, kam a jak je investovat.
Vy Tomáše Baťu hodně a často citujete a netajíte se tím, že byl vaším vzorem. Spousta jeho vyřčených vět se dá vyčíst i tady u vás ve firmě, třeba na toaletě. Přesto pro vás byl i odstrašujícím příkladem, že?
Baťa řekl spoustu chytrých a moudrých věcí. Jednou někde zmiňoval, že pokrok je způsoben touhou po nepostradatelnosti a ta je jeho hybnou pákou. Touha zůstat nepostradatelným je ale zároveň jeho brzdou. Baťa vládnul ve svých závodech železnou rukou a k jeho minusu musím říct, že budoucnost firmy nevyřešil. Neměl závěť a v šestapadesáti letech se zabil v letadle.
Na předání není nikdy dost brzy.
Jeho smrt zapříčinila počátek baťovských sporů a s celou tou firmou se stalo to, co se stalo. Dnes už rodině nepatří nic. Toho jsem se nechtěl dožít. I proto tady sedíme ve třech, protože doba Čingischánů, otců zakladatelů je pryč. Šedesátníci, sedmdesátníci odcházejí, někteří neradi a jiní až na smrtelných postelích, takže jen způsobují rodinám velké problémy.
Náš poradce David Krajíček, který nás provázel rodinnou ústavou, má heslo, že na předání není nikdy dost brzy. A má pravdu.
Vzpomenete si ještě, co pro vás bylo za těch třicet let nejtěžší?
Jaroslav: Za mě bylo nejhůř, když jsme začínali, protože jsme s bratrem třeba i několik dní po sobě vůbec ani nespali, nebo jenom třeba na hodinku. Deset let jsem vstával každý den ve tři ráno a spal čtyři až pět hodin denně. Tím, že jsme to neuměli, jsme se všechno museli naučit – technologii výrobku, operativu, do toho jsme vymýšleli nové věci, k tomu nákup nemovitostí… To vše nás zatěžovalo.
A kdy bylo zatím nejhůř vám, Pavle?
Pavel: Asi v roce 2017, kdy jsme se dostali do zatím asi největší krize. Vlastně to byl poslední ztrátový rok Albixonu. A to jsem prožíval den po dni, protože už jsem tady působil.
Měli jste strach, že nepřežijete?
Pavel: To jsme věděli, že přežijeme, jenom to pro nás bylo něco nového a nezažitého, nebyli jsme na to zvyklí. Vyvedlo nás to z určitého komfortu a hodilo do extrémní situace.
Co covid? Ten vás zase naopak musel zvednout? Veřejná koupaliště byla uzavřená, lidé nemohli cestovat, řada z nich vylepšovala své domovy. Projevilo se to na zakázkách?
Pavel: Někdy v březnu 2020 jsme měli samozřejmě sestavený nějaký krizový scénář jak reagovat, když se to bude odvíjet různými směry. Ale potom se situace vyvinula tím způsobem, že to byly naše nejúspěšnější roky. Roku 2021 jsme měli historicky nejvyšší obrat 1,8 miliardy korun.
Lidé investovali do svých domovů, byli zavření doma, a řada z nich si řekla, že když nepojede na dovolenou, koupí si za ty peníze bazén.
Jaroslav: Ale nemyslete si, pro nás jsou všechny tyhle nečekané události rizikové. Pohybujeme se v rizikovém byznysu, když je válka, nebo když vám proprší léto, to jsou všechno okolnosti, které nám neprospívají. Zemědělci, když jim nevzejde úroda, dostanou dotace. My těžko.
Teď máme válku za humny, byla tady inflace, byla tady krize. A možná tu byl i trochu vyčerpaný trh z covidu. V takových dobách potřebujete silný tým. A já jsem rád, že novým ředitelem je právě Láďa Šimek, protože tu nabídku tehdy přijal jen za podmínky, že mu firmu svěříme, aby ji mohl kultivovat a vydržela v jeho rukou až důchodu. Ví, že to nebude jednoduché.
To je správná chvíle, abyste do rozhovoru také vstoupil, Ladislave. Jaký vliv na podnikání má válka?
Ladislav: Úplně bezprostřední ne, jen zprostředkovaně v tom, že u našich zákazníků, zejména v Německu, se dotkla spotřebitelské nálady. Ta šla v minulém roce výrazně dolů a stále klesá. Náš největší exportní trh je tak nejvíce zasažený, což se dotýká i nás. A co se týče třeba exportu do Ruska, ani před válkou nebylo naším tradičním trhem.
Pavle, vy jste členem představenstva. Můžete zasahovat přímo do Ladislavova výkonu a vymýšlet třeba nové bazény?
Pavel: To určitě můžu. Přišel jsem s nápadem na pochozí zastřešení, plošinu nad bazénem. Když ho nechcete používat, jednoduše ho zakryjete a máte to jako terasu. Ale abych jinak aktivně zasahoval do vedení společnosti, to nedělám.
Podle čeho obměňujete nabídku?
Ladislav: Samozřejmě se do chování trhu promítá módnost, ale poslední dobu nám byznys ovlivňuje legislativa jednotlivých zemí. Třeba ve Francii existují regiony, kde se nesmějí instalovat bazény kvůli suchu. V Německu se zase kvůli energetické krizi v jednu dobu nemohla k bazénu pořizovat tepelná čerpadla.
S tím se musíme poprat a klidně tomu půjdeme i naproti. Snažíme se vyvíjet inovace a chovat se jako zodpovědný hospodář. Hledáme ekologická řešení, která budou pracovat víc s dešťovou vodou a tím pádem nezatěžovat studny a veřejný řad.
Není to Jaroslave chvíle pro vás? Když tak rád vyvíjíte nové věci?
Jaroslav: Mám v hlavě pár nápadů, o kterých kolegové vědí a bude to revoluční novinka. Už jen to, že dáváme na bazén ptěadvacetiletou záruku,je ale určitě pro ekologii přínosnější, než kdybych každých pět let měnil folii a nahrazoval ji novou. Nabízíme rovněž chytré bazény.
Co si pod nimi představit?
Jaroslav: Dřív se chemicky ošetřená voda po každé sezóně vypouštěla do kanalizace, dnes už to dělat nemusíte. Voda se upravuje pomocí šetrnějších chytrých technologií, pomáhajících minimalizovat spotřebu bazénové chemie. Zastřešení zase pomáhá udržovat vodu teplou, takže nemusíte bazén dovytápět.
A co nejčastěji zákazníci požadují?
Ladislav: Minimálně dvě věci. Jedna je, že zákazník kupující bazén a zastřešení klade důraz na dlouhodobost. Nekupuje si ho na tři roky, ale chce ho třeba až do smrti. Nechce už s tím nikdy mít starosti. A že jde o řešení dlouhodobé ve výsledku znamená, že je i levné.
Za druhé je pak spotřebitel čím dál sofistikovanější a řekl bych chytřejší. U věci, kterou si kupuje jednou za život, klade důraz na trochu jiné aspekty, než když jde do obchodu pro mléko. Dívá se, od koho kupuje, a když je to od firmy, která je na trhu třicet let a deklaruje, že tady bude navěky, protože si ji nechá rodina, má jistotu, že to tak i bude.
Vy jste mluvil o zastřešení. To už je dnes běžnou součástí?
Ladislav: Ano, a pokud si ho zákazníci neobjednají rovnou, často si ho dokupují dodatečně. Dodávali jsme ho dokonce i těm, kteří měli bazén od někoho jiného. Prodlužuje se tím životní cyklus i koupací období, navíc je to i pro jejich bezpečnost, pro bezpečnost dětí či zvířat. Je příjemnější vejít ráno do čistého bazénu, který zůstal přes noc přikrytý, než z něj lovit mrtvé veverky.
Do jakých zemí expandujete?
Pavel: Historicky jsme dodali výrobky do více než sedmdesáti zemí, poslední dobou se snažíme stále víc prorazit ve Skandinávii a plánujeme rozšíření na další kontinenty. Chystáme také nové typy pergol, s nimiž doufáme, že ve světě prorazíme.
A vy si Jaroslave mezitím budete užívat důchod, sepisovat historky z vašeho podnikání a chodit na lov?
Jaroslav: Kéž by to tak bylo. Ale když je představenstvo a já jsem pozvaný, strávím tam většinou půl dne, pak si pročítám zápis a snažím se pomoci, když mě někdo požádá o radu. Zatím tedy ještě nezahálím a sleduji, jak se firmě pod mladou generací daří.
Stojí na třech pilířích. Jedním z nich je majitel, pak jeho spolupracovníci a nakonec zákazníci. Kvůli nim tady jsme a díky nim máme výplatu pro naše lidi.
