Vedle českého filmu Vlny a dokumentu tata_bojs.doc si z diváckého hlasování na letošním festivalu odváží bronz komedie Kneecap, fiktivní příběh vzniku skutečné severoirské hiphopové formace, která bojuje za emancipaci irštiny. Přes všechno násilí, drogy či potyčky se zákonem jde nakonec o film krotce sentimentální, možná proto se tak líbí.
Režisér Rich Peppiatt na festivalu říkal, že kluky z Kneecap potkal na jednom z koncertů, na němž ho fascinovalo, o jak neskrývaně politickou kapelu jde. Slovo dalo slovo a začal se pomalu rodit „biografický“ film, do nějž tři rapery Peppiatt také rovnou i obsadil. Měli prý herecké kouče, ale nepoznali byste to. Působí jako naprostí profíci.
Kneecap však není dokument, spíš rozdováděná komedie o dvou severoirských klucích, kteří rebelii proti „okupantům“ pozvednou na novou úroveň, když za pomoci vyjukaného učitele schovaného v kukle začnou rapovat v irštině. Větší či menší podíl na jejich úspěchu může mít i fakt, že si ve zkušebně spletou kokain a ketamin.
Peppiatt jejich antisystémové hýření otiskuje do zdivočelé formy, která se skrze ulice Belfastu, cely předběžného zadržení i koncertní pódia posouvá energií videoklipu, v němž by bylo dobře třeba ukecaným gangsterským podržtaškům z thrillerů Guye Ritchieho.
Srovnání s Trainspottingem, které se na festivalu skloňovalo, naopak smysl příliš nedává.
Kneecap totiž možná ze začátku antisystémově kouše, nakonec se ale začne starým známým způsobem dojímat. Rebelie těchto raperů je trendy, naprosto přístupná a bezpečná.
Tím nechci říct, že je jejich film ekvivalentem té slavné reklamy na Pepsi, v níž Kendall Jenner rozdává nápoj demonstrantům, přesto spadá do podobné kategorie „riotů“, které nakonec skousnou i ti největší měšťáci.
Divácké hlasování letošního ročníku se však nakonec protnulo i s hodnocením poroty, a to v případě norského filmu Až na věky, o jehož nadšeném přijetí jsme už psali.
Podle diváků byl šestým nejlepším titulem festivalu, porota s Geoffreym Rushem nebo producentkou Christine Vachon ho v sobotu večer ocenila Zvláštní cenou poroty, stejně jako soškou pro nejlepší herečku Helgu Guren.
Velkou cenu v hlavní soutěži dostal britský dokumentární film Náhlý záblesk hlubších věcí Marka Cousinse, nejlepší režisérkou je Nelicia Low za režii debutu Na kordy.
Cenu za mužský herecký výkon pak získali za role ve filmu Host a ryba třetího dne Nizozemci Ton Kas a Guido Pollemans. Jejich otcovsko-synovské korzování Amsterodamem také dojímalo, ale tím lepším, subtilnějším způsobem. Tím, co postavy nedokázaly vyslovit.
