Asi nejzávažnějším a svým způsobem nejpozoruhodnějším filmem - protože byl vyroben v Íránu a íránský režim kritizoval - byl v úterý debut dvou režisérů Alirezy Ghasemiho a Rahy Amirfazliho V zemi našich bratrů (2024). Film byl úspěšný letos už i na americkém festivalu Sundance.Po americké invazi do Afghánistánu v roce 2001, po útocích na Světové obchodní centrum v New Yorku, uprchlo před americkým bombardováním z Afghánistánu do Pákistánu a do Íránu velké množství afghánských civilistů - do Íránu přišlo z Afghánistánu pět milionů lidí. Přestože je od jejich příchodu už skoro čtvrt století, tito Afghánci nejsou dodnes v Íránu považováni za svéprávné občany, rovné Íráncům.Tento "posmutnělý" - jak praví katalog karlovarského festivalu - film tuto diskriminaci kritizuje třemi příběhy. Afghánci prostě nemají, kam se obrátit, kdo by je obránil. Všechny tři příběhy jsou pozoruhodné svým soustředěním na jednotlivé, lidské osudy.
První příběh se odehrává nedlouho po roce 2001 kdesi na menším městě, kde do tamější střední školy chodí i skupina afghánských teenagerů,. Jednoho dne cestou ze školy je zastaví íránská policie a chce na ni průkazy. Mnozí studenti je u sebe nemají, a tak jich policie skupinu zatkne, pod záminkou, že "bude kontrolovat jejich imigrantský status". Je to lež, archivní místnosti ve sklepě policejní budovy byly vytopeny a policie nařídí studentům, aby jim pomáhali odtamtud vynášet dokumentaci a vůbec aby tam manuálně pracovali. A toto se děje několikrát, navzdory tomu, že si na to ředitel školy stěžuje, ovšem velitel policie ho seřve a pošle domů. A problémem je, že jeden z policistů se zakouká do jednoho sedmnáctiletého studenta a sexuálně ho zneužije. Jediným způsobem, jak se znásilňování vyhnout, je, že student si ve školních dílnách kladivem rozbije pravou ruku - takže ji má až po loket v sádře na mnoho týdnů a homosexuální policista se už neodváží ho verbovat k "práci".
