Brněnské vily jsou právem obdivovány. V jedné jsou však krabičky, po jejichž otevření na člověka i v létě dýchne mráz...
Na kobercích se dá pohádkově vydělat, ale dějiny pod koberec nezametete. Dějiny dokážou často zamést s člověkem, ten se jeden den koupe ve štěstí, nazítří stojí uprostřed černých polí. Následující příběh je toho dokladem.
Černá pole? Ach ano, jistěže – vítejte v honosné brněnské čtvrti Černá Pole! Na ní teď neleží žádná temnota, nepovaluje se nad ní žádný bouřkový mrak. Do tamější vily Löw-Beer pronikají skrz originální stropní světlík v podobě prosklené jehlancové střechy sluneční paprsky už sto dvacet let, vila byla dostavěna roku 1904.
Stalo se tak z vůle Moritze Fuhrmanna, majitele rodinné firmy rozvíjené zásluhou několika generací moravských židovských podnikatelů. V Moritzově fabrice na brněnském Cejlu dokázali velmi zručně napodobovat perské koberce – létající koberce se z nich sice nestaly, avšak do nebeské výše letělo jmění pana továrníka.
Tenkrát se blížily jiné časy, rovnou přiznejme, že zlé, ovšem Moritz Fuhrmann nemohl jejich úsvit zahlédnout. Naopak si myslel, že je čas stvrdit postavení mezi společenskou smetánkou: „razítkem“ na úspěch měl být luxusní dům na úpatí svažitého pozemku naproti parku v Lužánkách.
V atraktivní lokalitě tak vyrostl secesní dům, který na první pohled „klame tělem“, poněvadž z uličního průčelí působí nenápadně. Krása stavby navržené vídeňským architektem Alexandrem Neumannem vynikne při pohledu ze zdobné zahrady, do níž je z domu vysunuta majestátní terasa.
Neumannovo dílo bylo plné dekorativních prvků, a to jak zvenčí, tak uvnitř, v interiéru například lemuje první patro vyřezávané dřevěné zábradlí s piniovými šiškami. Sídlo průmyslníka však bylo zároveň vybaveno na tehdejší dobu moderními prvky, jako byl už zmiňovaný jehlancový světlík, důmyslný systém předokenních žaluzií nebo centrální teplovzdušné vytápění.
Za 290 tisíc korun koupil vilu textilní magnát Alfred Löw-Beer.
Moritz Fuhrmann zemřel v říjnu 1910 a kromě vily po něm v Brně zbyla samozřejmě i textilka. Tu bylo třeba rozšířit, což polykalo nemalé finanční prostředky, kvůli tomu byla vila už tři roky po smrti původního majitele prodána – za 290 tisíc korun ji koupil další textilní magnát Alfred Löw-Beer, jehož jméno nese dům dodnes.
Investice, na jejichž oltář muselo padnout vlastnictví vily, se Moritzovým potomkům vyplatily: továrna prosperovala, po první světové válce zvládla i rozpad monarchie a vznik nového státu, což se zdaleka nepodařilo všem textilkám.
Na rozdíl od podnikatelských starostí, židovská integrace do první republiky byla relativně snadná, Československo bylo v tomto směru tolerantní a příznivou krajinou; emigrace Židů z Masarykova státu byla znatelně nižší než z jiných evropských zemí.
Vše se naprosto změnilo, když českého lva i moravskou orlici překryl hákový kříž. Pakliže Fuhrmanova firma překlenula do této epochy veškeré krize, proti šílené esesácké pohromě byla bezmocná. V roce 1939 byla arizována a jediným možným úspěchem byly zachráněné životy továrníka a jeho blízkých.
Ani to se bohužel nepodařilo zcela: část rodiny Fuhrmannů před nacisty prchla do zámoří, část byla deportována do Osvětimi, odkud se už nevrátila…
Tragický je i osud Alfreda Löw-Beera. V rezidenční brněnské čtvrti ho ovšem nejprve čekalo několik šťastných let, ve vilové kolonii dokonce „rozšířil impérium“: sestra Cecilie se zabydlela v nedaleké Arnoldově vile, a když se provdala dcera Greta, daroval jí otec Alfred věnem horní část rozlehlé zahrady jeho sídla – na pozemku vyrostla nejslavnější z brněnských vil, Tugendhat.
Mrtvý byl identifikován jako krejčí, ve skutečnosti šlo o jednoho z nejbohatších Čechoslováků.
Příchod okupantů znamenal odchod Löw-Beerů. Tedy těch šťastnějších členů rodiny. Alfred měl v plánu dorazit do bezpečí později, v Brně se zdržel, aby rozprodal a zachránil co největší část majetku. Tak tak vyklouzl z německých chapadel, jenže…
V dubnu 1939 nalezl nezletilý chlapec na železničním náspu poblíž Stříbra bezvládné tělo. Mrtvý byl identifikován jako krejčí Schweigler, který spáchal sebevraždu, ve skutečnosti se jednalo o jednoho z nejbohatších Čechoslováků; okolnosti smrti Alfreda Löw-Beera zůstanou už asi napořád záhadou, stejně jako to, kam se poděly cennosti a dokumenty, které měl u sebe.
Dějiny zametají s lidmi, to je dobře známo. Též je dobře známo, že dějiny mají smysl pro ironii, zvrhlý humor: do vily u Lužánek s proskleným stropem se během války nastěhovali nájemníci, kteří měli plno práce s likvidací těch, kteří žili ve vile před nimi, potažmo s likvidací všech jejich soukmenovců. Ano, v secesním domě se usídlilo gestapo.
Nutno uznat, že svou práci vykonali nacisté s děsivou důkladností. Mezi miliony zabitých Židů byl Alfred Löw-Beer, jeho sestra Cecilie, jež zahynula v terezínském ghettu, byli mezi nimi potomci rodu Fuhrmannů a potomci mnoha dalších moravských židovských průmyslníků.
Brno přestalo být moravským Manchesterem, jak se mu přezdívalo díky podnikání textilních „baronů“, zhusta židovského původu.
Pryč je také úchvatná synagoga vypálená 16. března 1939, v předvečer Hitlerovy návštěvy města. Pryč je mnohé, hlavně však lidé, kteří zde tradičně žili a výraznou měrou se zasloužili o rozkvět města.
Vily na Černých Polích stojí dál, dnes coby taháky pro turisty. V jedné z místností v Löw-Beer mohou návštěvníci otvírat drobné krabičky, kde jsou amatérské filmy či dokumenty dokládající osudy moravských Židů.
I prostřednictvím těchto krabiček nejsou dějiny zametány pod koberec, avšak zaznamenání strašné historie bohužel neznamená ani píď garance, že v „krabičkách budoucnosti“ jsou ukryty ryze veselé příběhy. Takto bláhové naději bychom neměli propadat ani na vteřinu. Ani v okamžiku, kdy ze světlíku proudí do vily radostný jas.
