Charizmatický Bill Nighy vede v Nádherné hře partu svérázů na fotbalovém šampionátu bezdomovců. A Netflix má ideální komedii na líné nedělní odpoledne.
Jak to dopadne, když se parta lidí s pohnutými osudy vydá reprezentovat Anglii na fotbalový šampionát bezdomovců ve fotbale? Trochu se tady dojímá, trochu přichází patos, ale celkově je Nádherná hra solidní odpočinkovou podívanou.
Sportovní prostředí, parta outsiderů, zkušený mentor… Ta zápletka bývá podezřele podobná, ať řeknete Kokosy na sněhu, Hokejový zázrak, nebo třeba Jeden gól. A koneckonců i Nádherná hra, čerstvá novinka Netflixu.
Britský snímek vypráví o partě svérázů, která pod vedením tradičně zábavného Billa Nighyho v roli jejich kouče vyráží na světový šampionát fotbalistů-bezdomovců. Všichni si nesou své trable a traumata, na která během klání v italském Římě mohou alespoň na pár dnů zapomenout.
Tady najednou nespí na ulici, ale v luxusním hotelu, nosí elegantní dres a píše se o nich v novinách. Každý z nich se něčím vyjímá, ale všechny zastiňuje Vinny v podání Micheala Warda, fotbalově jasně nejnadanější muž výběru, ale zároveň sobecký a nespolečenský.
Nijak nepřekvapí, že kromě fotbalového klání si během snímku projdou všichni i soubojem sami se sebou. Ale nejde o nijak hluboké či depresivní introspekce, tohle má být především oddychová podívaná.
Pomáhá tomu i zasazení do sluncem zalité italské metropole, kde se snadno na problémy všedních dnů zapomíná. A přece fotbalisty časem dostihnou, obvykle v klíčových momentech turnaje, kdy se to nejméně hodí.
Fotbalové klání celý snímek rámuje – a režisérka Thea Sharrock, která má za sebou třeba slušnou romanci Než jsem tě poznala, měla tradiční úkol režisérů sportovních snímků: bojovat se schematičností, kterou zaměření na jeden důležitý zápas/turnaj, kde parta outsiderů povstane, přináší.
Občas se jí to daří lépe, občas hůře. Prostor mezi jednotlivými zápasy vyplnila minipříběhy spojenými s jednotlivými hráči, kvůli čemuž stopáž nabobtnala na dvě hodiny, což je pro takto jednoduchý příběh úmorná délka. Kdo se ale nenechá odradit v nudnějších pasážích, dočká se obvykle brzy odměny.
Ať už dojemné scény, kdy se týmy k údivu jejich účastníků dočkají aplausu při úvodním defilé (a k tomu hrají podmanivé tóny Vladimira Martynova známé i z Velké nádhery), atraktivně nasnímaných momentů z jednotlivých zápasů, nebo takřka jakékoli chvíle, kdy se na obrazovce objeví Bill Nighy.
Většina diváků si ho asi vybaví jako popovou (anti)hvězdu z Lásky nebeské, ale ani ve čtyřiasedmdesáti letech neztrácí charisma a dokáže si scény ukrást pro sebe (jen těch záběrů, kdy skáče radostí na tribuně, mohlo být trochu méně).
Ke cti navíc Nádherné hře slouží, že se snaží život bezdomovců demytizovat. Však také tvůrci snímku konzultovali scénář s těmi, kdo podobný turnaj nebo život bez domova opravdu zažili.
Nemuseli přitom jít ani tak daleko, protože mezi ně patří i představitel hlavní role Ward. „Já a moje rodina jsme byli bez domova několikrát a ani jsem si to neuvědomil, protože moje máma se to snažila maskovat nebo o tom žertovala. Tak jsem nechápal, jak je to vážné,“ řekl BBC.
A dodal: „Chci, aby si lidé odnesli myšlenku, že nemají soudit knihu podle obalu. Sám to dělám a někdy vidím lidi na ulici a říkám si: Co se jim sakra stalo? Ale uvědomíte si, že spousta situací, ve kterých se ocitli, nevzniklo jejich vinou.“
Osvěta tady samozřejmě má své hranice: snaží se téma nasvítit, ale činí tak pořád s jistou odlehčeností, pohybujeme se přece jen v mantinelech feel good komedie. A onen optimismus je tady skutečně bezbřehý, až to někdy tahá za oči: žádný konflikt netrvá moc dlouho, i věčně protivnému Vinnymu jeho spoluhráči vše odpustí.
Zároveň se ale s humorem netlačí tolik na pilu jako třeba v jiném letošním fotbalovém snímku Jeden gól, ani není po sportovní stránce tak předvídatelný.
Jistě, občas se Sharrock nevyhne patosu, její film nezvládne bavit po celou stopáž, ale ve specifickém žánru sportovních komedií patří pořád k tomu lepšímu, s čím můžete strávit čas. Neb krom „nádherné hry“ zvládne vyprávět i o něčem víc.
