Nedávno se vrátil z chorvatského Záhřebu, kde vystupoval s tamním symfonickým orchestrem. Pak absolvoval bakalářský koncert na Akademii múzických umění. A teď ho čeká cesta do Turecka a Německa a nespočet dalších koncertů v Čechách i zahraničí. Do toho ještě musí letos odmaturovat a získat vysokoškolský titul. A to je mu teprve osmnáct.
Jenže, když máte takový talent jako Daniel Matejča, byla by škoda ho promarnit. Nadějný houslista, jehož nezapomenete ať už kvůli jeho výkonům, nebo výrazné vizáži, sbírá jedno ocenění za druhým a je další výraznou osobností v letošním výběru 30 pod 30.
A patří tam právem. Posuďte sami. Jen nečekejte zamlklého mladíka se stydlivým pohledem, který doma denně několik hodin cvičí. Kdepak, občas vymění Daniel housle třeba za skateboard a jde si s kamarády zaskákat.
Jeho jméno se začalo častěji skloňovat před dvěma lety, kdy zvítězil na soutěži Eurovize mladých hudebníků v Montpellier. V tom samém roce také v dubnu nahrál vlastní CD u Supraphonu se šesti Ysaÿovými sonátami, které se už měsíc od vydání stalo nejprodávanějším nosičem klasické hudby v České republice.
Spolu s klavíristou Janem Schulmeistrem pak v roce 2023 zvítězili na soutěži Concertino Praga v komorní kategorii.
„Vážím si všech ocenění. Tím největším soutěžním úspěchem byla asi Eurovize, a pak takovým osobním vydání CD. Je to šest sonát Eugène Ysaÿe a pracoval jsem na něm pět let. Odezva byla až překvapivě skvělá, vyšly i potěšující recenze, třeba v BBC Music magazin,“ říká Daniel Matejča.
Je to čistě sólové CD a kromě šesti sonát je na něm navíc skladba, kterou pro něj napsala česká skladatelka Jana Vöröšová.
Byl to jeho dlouholetý sen. Poprvé slyšel nahrávku Ysaÿových sonát od lotyšského houslisty a dirigenta Gidona Kremera, když mu bylo asi dvanáct.
„Okamžitě jsem je musel začít cvičit. Ono je to dost těžké, řadí se mezi vrcholně náročné skladby pro housle, jsou hudebně na velmi vysoké úrovni a zajímavé i poslechově,“ vysvětluje houslista a prozrazuje, že u jednoho CD určitě nezůstane.
Rád by prý přibližoval klasickou hudbu i mladým lidem. Motivoval je, že má smysl se jí věnovat a že se jí dá i dobře uživit.
Daniel pochází z umělecké rodiny. Po rodičích zdědil talent a temperament. Tatínek maďarského původu hraje na violu, maminka na housle. Oba vystupují v orchestru libereckého Divadla F. X. Šaldy. Poprvé vzal housle do ruky, když mu byly čtyři roky. Dobrovolně.
Zpočátku ho učila maminka, pak přešel k profesorovi Ivanu Štraussovi, u něhož je dodnes. „Housle mě bavily od začátku, zbožňoval jsem je. Celou dobu navíc funguju tak, že když nemám chuť cvičit, necvičím, což se ale stává tak dvakrát za rok, pravidelně v létě, kdy třeba tři týdny nehraju. Někdy cvičím denně sedm hodin, jindy třeba jen hodinu,“ přibližuje houslista.
Kromě houslí navíc ovládá i hru na klavír a také na bicí. Všechny tyto nástroje má rád a byly součástí jeho hudebního vývoje. „Klavír poskytne harmonické myšlení, začnete přemýšlet ve větší šířce, bicí zase mnohem víc zbystří rytmické myšlení. Ale už se k nim nedostanu, není čas,“ dodává posmutněle. Klavír dopadl lépe, na ten si občas zahraje, hlavně jazz.
Po základní umělecké škole šel Daniel nejdřív na německé gymnázium. V prvním ročníku ale udělal přijímačky na AMU a přestoupil na konzervatoř, kde si dodělává maturitu a zároveň končí i bakalářské studium. V tentýž rok tak bude mít ukončené středoškolské i vysokoškolské vzdělání. To není zas tak obvyklé.
„Není,“ potvrzuje Matejča. „Ale když mi umožnili přejít v prváku na AMU, kam se chodí běžně až po maturitě, musel jsem zároveň chodit i na střední. A pokračovat dál na gymnázium, to bych časově nezvládal, už jen proto, že bylo v Liberci a AMU v Praze. Tak jsem přešel na konzervatoř. Ale mrzí mě to, vždy jsem toužil po všeobecném vzdělání a na gymnáziu v Liberci jsem to měl rád,“ dodává.
Už jako dítě jezdíval na nejrůznější soutěže. Ta přelomová pro něj přišla v roce 2019, kdy ve čtrnácti letech vyhrál Kociánovu houslovou soutěž v Ústí nad Orlicí. V tuzemsku jde v juniorské kategorii do šestnácti let o nejznámější a mezinárodně uznávanou akci. Po vítězství v ní začaly přicházet Matejčovi nabídky na koncerty.
Zatímco u klavíru si často upravuje jazzové standardy, u houslí plně ctí skladatele. „Jsem zamilovaný do dvacátého století, nedávno jsem lépe poznal hudbu Bély Bartóka, k němuž mám blízko, protože můj otec je taky Maďar, a pro mě to velmi lidská hudba, folklor od začátku do konce, ale vložený do klasických děl,“ říká Matejča.
„Je to takové dost obyčejné, ale zároveň komplikované a tím zajímavé. Mám rád ale i Stravinského, Šostakoviče, Prokofjeva i Janáčka. Nehledám se naopak v Beethovenovi ani v Mozartovi,“ dodává.
Vidět ho na pódiu je zážitek. Už jen díky jeho vizáži a bohaté, kudrnaté černé kštici by se k němu jiný nástroj než housle nehodil. A když nevystupuje sólově nebo se Sukovým kvartetem, střihne si s akordeonistou Martinem Šulcem i argentinské tango od Ástora Piazzoly z přelomu 19. a 20. století.
Spíše než hráčský vzor, má ten lidský. A tím je jeho profesor Ivan Štrauss. „V hraní se snažím vyvinout vlastní způsob, což mi zatím vychází. Je důležité, aby si lidé v klasické hudbě našli něco, co je vtáhne. Myslím, že právě Piazzola je skvělý kompromis mezi populární filmovou hudbou a klasikou,“ říká Matejča.
A je potěšený, že přibývá i mladší publikum. Má pocit, že klasická hudba chytá druhou vlnu, a možná je to prý i tím, že se jí nové generaci snaží reprodukovat mladí hudebníci.
Ne všichni diváci jsou ale znalci a občas se stává, že potlesk zazní v okamžiku, kdy skladba ještě nekončí, jen má delší pauzu. Anebo naopak konec diváci nepoznají. S tím ale prý počítá a záleží, při jaké skladbě se to stane.
Když třeba hrál loni v Rudolfinu Čajkovského a po první větě zazněl potlesk, atmosféru to nijak nenarušilo a spíše mu to lichotilo. Publikum tak dalo najevo, že je spokojené a potřebovalo mu dát zpětnou vazbu.
Na druhou stranu, pokud by ho potlesk vyrušil po druhé větě, která je hodně bouřlivá a teprve po delší odmlce přichází třetí část, tak takové vyrušení zruinuje celou skladbu.
„Jako interpret jsem schopný vytvořit uměle to, že lidé netleskají. Skvělým příkladem je osmý Šostakovičův smyčcový kvartet, který je o tom, jak si chce vzít život, popisuje v něm hrůzy režimu a při skládání byl v konstantním psychickém neklidu. Začíná to velmi potichu a pomalu, je tam spoustu citací a končí úplně stejně, jako to začne. Když dohrajeme, chvilku necháme ruku ve vzduchu a zůstaneme nehybní. A v ten okamžik jsme schopni vytvořit určité napětí a udržet diváky v náladě,“ vysvětluje Daniel.
Na koncertech hraje Daniel na vypůjčených houslích. Pořídit si vlastní je zatím nad jeho finanční možnosti. Jejich cena začíná na částce kolem milionu korun. Proto má jedny půjčené z AMU, ty jsou z roku 1902, druhé z národní sbírky, ty jsou mnohem starší. A čím starší, tím dražší, ale také kvalitnější.
A co by si přál? Aby se mohl hudbě věnovat i nadále, dokázal se jí uživit a byl inspirací i pro další vycházející hvězdy. „Jasně že je za tím spousta práce, ale pak ten pocit, když stojíte na pódiu a tleská vám zaplněný sál, ten je úžasný,“ uzavírá.
