Omlouvám se těm, co by si rádi přečetli nějaký další text o tom, jak nějaká jejich neoblíbená, nedemokratická, diktátorská země mučí své “největší bohatství”. Tento text se totiž věnuje České republice a situaci dětí, které neměly možnost vyrůstat v láskyplné, funkční rodině a musely se spolehnout na stát a jeho schopnost vybrat a zajistit pro ně ideální náhradní řešení. Tento článek je i o tom co po dekády bez vědomí veřejnosti probíhá za oponou systému, který se sám považuje za spravedlivý a lidský a deklaruje že děti jsou jeho budoucností a nadějí. Budoucnost totiž nevytváří deklaratorní pohádky a fráze, ale naše skutečné postoje a činy, které právě ve vztahu k dětem jsou často daleko za etickou hranicí, o které předpokládáme, že v demokratickém systému platí. Naše ohleduplnost k dětským zájmům není dána jen tím kolik krásných hřišť a parků jim postavíme, ale především mírou toho, jak hluboce a intenzivně jejich individuální stav pochopíme a odborně a empaticky zvolíme pro tento stav správné řešení, bez ohledu na to, jaké komplikace si tím způsobíme jinde.
