„Představila jsem si, jak by za mnou každý den chodila matka, bratr a kamarádky a doufali by, že se uzdravím. Pak by začali chodit míň a míň, jako by ztráceli naději. Zestárli by. Zapomněli by. Taky by zchudli. Napřed by chtěli, abych měla tu nejlepší možnou péči, a utratili by všechny peníze za nějaké soukromé sanatorium, co patří doktoru Gordonovi. Až by jim došly peníze, převezli by mě do státní nemocnice, kde mají v kleci ve sklepě zavřené stovky lidí, jako jsem já. Čím jste beznadějnější, tím dál od sebe vás chtějí schovat.“
