Za svůj celoživotní přínos v oboru dětské hematologie a onkologie obdržel několik ocenění včetně Stříbrné medaile předsedy senátu, ceny ministrů zdravotnictví i školství, a nově je také čerstvým držitelem prestižní Ceny Neuron. Dětský hematolog a onkolog Jan Starý působil jako přednosta Kliniky dětské hematologie a onkologie Fakultní nemocnice Motol a v rozhovoru pro Forbes vzpomíná na zásadní momenty své kariéry, které napomohly k obratu v léčbě dětské leukémie.
V době, kdy nastupoval na motolskou dětskou kliniku jako začínající medik, umíralo na nejčastější typ dětské leukémie osmdesát procent dětí. Dnes se jich devět z deseti vyléčí.
„Byl jsem šťastný lékař, protože jsem měl možnost vidět celý vývoj od špatných prognóz před čtyřiceti lety, až po poměrně dobré výsledky současnosti,“ konstatuje profesor Starý. I nadále je ale podle něj prostor, kam léčbu onkologických onemocnění nejen u dětí posouvat.
Před pěti lety ocenění Neuronu dostal Otto Hrodek, váš profesor. Jaké je jít ve šlépějích takové kapacity?
Je to samozřejmě velké ocenění celoživotní práce v oboru. Právě proto, že stejné ocenění dostal i pan profesor Hrodek, na kterého vlastně navazuji, vážím si ceny o to více. Je to pro mě velké ocenění a velká čest po všech stránkách.
Ještě při studiu jste zvažoval, že se vydáte směrem neurologie dospělých, nakonec jste se ale nechal přesvědčit k pediatrii…
V roce 1976 jsem nastoupil na druhou dětskou kliniku v motolské nemocnici. Ta měla několik specializovaných oborů a jedním z nich byla právě dětská hematologie, kterou vedl profesor Hrodek. Poměrně rychle jsem pochopil, že chci na klinice zůstat a jít směrem klinické medicíny a akademické kariéry klinického výzkumu.
Vybral jsem si dětskou hematologii, protože jsem viděl potenciál, který v tom oboru je. Začátky nebyly jednoduché, téměř všechny děti s leukémií zemřely a já byl pravidelným návštěvníkem patologie. Zpočátku to bylo velice tristní, ale velmi rychle se to začalo zlepšovat.
V oboru jste už přes pětačtyřicet let. Jaké chvíle byly během vaší kariéry klíčové?
Začátek osmdesátých let, kdy jsem udělal analýzu výsledků léčby dětské leukémie v České republice. V té době se léčila na deseti pracovištích a já viděl, že výsledky jsou všude stejně špatné a pokulhávající za světem. Každý léčil leukémii, jak uznal za vhodné a mnohdy se nepředpokládalo, že pacienta vyléčit lze.
Na základě mé analýzy jsme pak léčbu v rámci České republiky sjednotili a začali také používat modernější léčebné protokoly. A výsledky se začaly zlepšovat. Pak přišla devadesátá léta, která v našem oboru představovala zásadní zlom. Otevřel se nám svět, mohli jsme začít zjišťovat, jak se léčí jinde. Během evropských konferencí a stáží na zahraničních pracovištích jsem pochopil, že transplantace kostní dřeně bude velkou výhodou pro celou řadu onemocnění, a proto jsme ji zavedli v České republice.
Začali jsme transplantovat nejenom děti s leukémií a selháním kostní dřeně, ale i s těžkými poruchami imunity. Navíc se do českého zdravotnictví dostalo mnohem více peněz než za předchozího režimu – byly vypsány výzkumné projekty, dostávali jsme granty na výzkumné aktivity. Byly také založeny některé nadace jako třeba Kapka naděje nebo Národ dětem. V tomto vícezdrojovém financování jsme pak mohli dělat veliké pokroky ve výzkumu a v péči o pacienty.
Výsledkem je, že zatímco dříve nejčastější typ leukémie přežila jen pětina dětí, dnes je to devadesát procent. Jaké další zásadní věci se reálně změnily?
Konkrétně v oboru dětské hematologie těch změn proběhlo opravdu mnoho, a to jak u leukémií, tak i dalších závažných nemocí. Například u selhání kostní dřeně, které z neznámého důvodu postihne každoročně do deseti dětí v České republice a bez léčení by zemřely, nebo třeba v léčbě hemofilie, vrozené poruchy srážlivosti u chlapců, dříve končící invaliditou. Dnes žijí díky moderní léčbě téměř normální životy.
To všechno se změnilo v posledních třiceti letech. Většina dětí s leukémií je vyléčena a transplantace kostní dřeně vnesla revoluci do léčby dětí se selháním kostní dřeně a těžkými vrozenými poruchami imunity. Nové přípravky koncentrátů chybějících faktorů srážení krve pak úplně změnily kvalitu života hemofiliků.
Z tohoto pohledu můžu říci, že jsem byl šťastný lékař, protože jsem měl možnost vidět celý vývoj od špatných prognóz před čtyřiceti lety, až po poměrně dobré výsledky současnosti.
Kam tedy v léčbě leukémie a nádorových onemocnění u dětí postupovat?
Jednak zbývá u nejčastější leukémie ještě deset procent dětí, které se nevyléčí a zemřou. U některých vzácnějších typů leukémie jsou neúspěchy léčby častější. A druhá věc je ta, že léčba leukémie je pro řadu dětí dvouleté martyrium, kdy jsou léčeny chemoterapií a mají celou řadu průvodních problémů. Rok pendlují mezi domovem a nemocnicí, jsou vytržené z normálního života a mají někdy život ohrožující komplikace.
Patnácti procentům dětí se navíc i po vyléčení leukémie vrátí. Z nich se část ještě podaří vyléčit, ale ne všechny a ne bez pozdních následků, které jim komplikují a snižují kvalitu života i v dospělosti. Například dětem s transplantovanou kostní dření hrozí dlouhodobé poruchy obranyschopnosti ve fázi vyrovnávání se s darovanou kostní dření a většinou bohužel ztrácí plodnost či mají opožděný růst. Z tohoto pohledu je prostor pro úpravu léčby veliký.
Daří se průvodní potíže mírnit už dnes?
Snažíme se o to v rámci Evropy i celého světa. Do prvotní léčby leukémií zařazujeme některé nové léky, které nejsou cytostatika a mají úplně jiný mechanismus účinku. Využívají vlastní imunity proti nádorovým buňkám a mají tak mnohem méně pozdních následků a akutních vedlejších účinků – a tedy i potenciál učinit léčbu schůdnější a snížit počet dětí, které musí podstoupit transplantaci kostní dřeně.
Jejich zavedení by pomohlo následky minimalizovat, ale zatím běží studie a doba sledování a počty sledovaných dětí nejsou dostatečné, abychom mohli říci, že je to plnohodnotná náhrada pro standardní léčbu chemoterapií.
Je na výzkumy v současnosti dostatek peněz?
Nikde na světě samozřejmě není dostatek financí. Česká republika je ale naštěstí země, která už třicet let výzkum podporuje. Jsme schopni žádat u Grantové agentury ministerstva zdravotnictví, školství a dalších agentur o takzvané granty na výzkumné záměry.
Na klinice máme zároveň velmi produktivní tým vědců a vědkyň, který každoročně publikuje v prestižních zahraničních časopisech, díky čemuž se nám daří získávat prostředky od státu. Z toho ale není možné celý výzkum ufinancovat – další prostředky dostáváme od nadací. Stěžovat si však nemůžeme, peníze na výzkum máme.
Daří se onkologická onemocnění u dětí diagnostikovat včas?
Pokud mluvíme o leukémii, tam je diagnostika poměrně včasná, protože ty děti jsou od počátku poměrně dost nemocné. Jejich problémy vedou lékaře k provedení krevního obrazu a je jasno. Co se ale týká obecně dětské onkologie, tam je to složitější. Jiná nádorová onemocnění než leukémie jsou totiž u dětí vzácná a různorodá.
Pro lékaře může být složité na nádor vůbec pomyslet, takže někdy to vázne, ale obecně je pediatrie v Česku na velmi dobré úrovni. Problém je v současnosti například s dětmi z Ukrajiny, které než k nám dojdou, tak přicházejí o čas a to pochopitelně může mít nepříznivé následky pro jejich prognózu.
Jak je na tom Česko s dárci kostní dřeně?
Ve dvou registrech jich jsou desítky tisíc, takže když se to vztáhne k počtu obyvatel v Česku, je to v evropském kontextu velmi slušné. Pro zhruba čtvrtinu dětí, které potřebují transplantaci kostní dřeně, jsme schopni najít dárce v českých registrech, pomineme-li dárce příbuzné. Další dárce pak nejčastěji nacházíme ve velkých německých a polských registrech.
Jako lékař působíte dál, před rokem a půl jste ale skončil ve funkci přednosty kliniky dětské hematologie a onkologie v Motole. Nechybí vám to?
Chybí, nechybí – čas člověk nezastaví. V akademickém prostředí je zkrátka zvykem, že v určitém věku člověk z vedoucího místa odchází. Důležité je vychovat si nástupce, což mně se podařilo, takže můžu sledovat, jak klinika bez problémů funguje dál. Práce pro mě ale neskončila. Konec funkce přednosty je pro mě spíše bolestné uvědomění si času a rychlosti, jakým běží.
Nadále také učíte mladé mediky, vidíte nějaké rozdíly mezi současnou generací a tou svojí?
Mediky jsem začal učit v roce 1979 a za tu dlouhou dobu musím říct, že nevidím nějaké zásadní rozdíly mezi studenty medicíny tehdy a teď. Vždycky jsou tam lidi, kteří mají větší nebo menší zájem, kteří reagují rychleji nebo jsou pomalejší. Ale tak to bylo vždycky a většina mediků a mediček studuje, protože chce klinickou medicínu dělat. Nemůžu si na mladší generaci stěžovat.
Drží si podle vás zdravotnictví v Česku dobrou úroveň?
Úroveň českého zdravotnictví byla v základní péči vždycky dobrá – i za předchozího režimu, ač samozřejmě nebyly finance na drahou léčbu. Obrovský pokrok udělala kardiologie, stejně tak se posunula například neurologie. A onkologie dospělých, kde byly značné problémy, protože se tam spotřebovávají velké peníze, udělala takový pokrok, že jsou současné výsledky srovnatelné s předními evropskými zeměmi.
Důležité je, aby české zdravotnictví dostávalo minimálně ty peníze, které dostává. Bylo by špatné, kdyby se do financování propsaly současné problémy spojené s pandemií covidu a energetická krize spojená s válkou na Ukrajině. Za tohoto předpokladu nemám obavu, že bychom nepřestali zlepšovat péči o pacienty.
