„Byl jsem osloven, abych vytvořil obklad, což pro mě byla velká výzva, protože Rako je prostě značka s více než stoletou tradicí a podvědomě ho vnímáme skrze domy, které nás obklopují,“ říká úvodem designér Maxim Velčovský.
Ač je zakladatelem portálu Obklady a dlažby v Československu, jenž se zabývá mapováním dochovaných historicky cenných obkladů v tuzemských budovách, většině lidí se po vyslovení jeho jména vybaví spíš růžový tank nebo holínka s cibulákovým dekorem. Ta mimochodem vznikla jako experiment sledující, zda si sběratelé cibuláku doopravdy koupí cokoliv s modrým ornamentem – i kdyby to byly umělcovy zablácené gumáky. (Ano, koupí. Za částku okolo deseti tisíc korun.)
Rako, spadající do skupiny Lasselsberger, je ale o bezmála století a půl mladší než cibulák. I tak ale patří k nejstarším značkám českého průmyslu. Firma sídlí v Plzni a závody má v lokalitách s keramickou tradicí, tedy v Rakovníku, Chlumčanech, Horní Bříze, Podbořanech a Borovanech. Společnost se řadí mezi největší producenty keramických obkladů v Evropě, ač se rozhodně nevěnuje pouze a jen jim (dodává například také stavební chemii Rako System).
S výrobky Rako se setkáme na všech kontinentech, exportují se totiž do 92 zemí celého světa. A to v úctyhodném množství – ročně totiž firma prodá okolo 28 milionů metrů obkladů.
U nás je nově najdete třeba na rozlehlých chodbách Univerzity Karlovy. Rako se podílelo na návrhu, realizaci a výrobě replik keramické mozaiky pro kolonádu v Luhačovicích nebo pro hotel Thermal v Karlových Varech. „Naše obklady jsou i v tunelu Blanka. Je jich dokonce 77 tisíc metrů s formáty na míru a speciálními odstíny. Dalo to spoustu práce,“ směje se Pavel Šimon, vedoucí projektového týmu Rako. „Díky modernímu designu našich výrobků i spolupráci s developery jsme také zastoupeni ve většině bytových domů v ČR,“ dodává.
K dosažení výrazu historických obkladů a dlažeb firma v případě jejich replik často kloubí moderní postupy: „Když po nás památkáři chtějí, abychom se podíleli na restaurování, tak říkáme, že ano, půjdeme do toho, ale vždy hned upozorníme, že to nebude krátká a ani levná cesta. Dnes platí jiné výrobně technologické, a hlavně ekologické normy, předpisy a celkově jiná kritéria výroby, než byla dřív.“
Šimon doplňuje, že zatímco kdysi se hlína pálila celé dva dny, dnes jsou to hodiny. Mění se však i velikost dlaždic. Kdysi třicet na třicet centimetrů znamenalo hodně. Teď má Rako v nabídce formáty od pěti krát pěti centimetrů až po 60 na 120 centimetrů. To je možné díky moderním technologiích, které mimo designové dovednosti řadí Rako mezi špičku svého oboru.
„V historii jsme dělali víc technicistních dlažeb, což taky nebylo od věci. Prostě byly potřeba. Nyní máme navíc širokou nabídku jak designových, tak technických výrobků s designem a povrchy odpovídajícími vysokým nárokům norem a předpisů v komerční sféře. A pak máme série, třešničky na dortu, jako je série Linka, která vzešla ze spolupráce s Maximem Velčovským,“ konstatuje.
Konec 150 let staré tlakové lahvi. Český hasicí přístroj budoucnosti myslí na ochranu i design
Dlaždice jsou k dostání v celkem osmi variantách a připomínají rozsypaný tabák, koberec, nebo gauč. Divoká změť čar je na ně pečlivě vytištěna, aby byly maximálně praktické – dobře se tedy myjí, ale přežijí, i když po nich proběhne domácí mazlíček nebo když se například na školních chodbách nebudou vytírat každý den. Jak říká Velčovský, samotná černá i samotná bílá znamená komplikovanou údržbu, ale jejich spojením vzniká ideální obklad.
„Mým zadáním bylo nenapodobovat něco, co už existuje, ale přinést autorskou vrstvu a zároveň to udělat co nejvíc anonymně, aby se to dalo používat univerzálně a extrémně to nerušilo,“ popisuje. „První impuls byla linka – čára na papíře, kterou musí udělat každý člověk, který něco tvoří, aby mohl začít. Já jsem se rozhodl tu čáru několikrát přes sebe aplikovat na povrch dlažby.“
Linky ze svého skicáku přenesl designér do počítače, kde je nekonečně zmnožil, nechal rotovat v prostoru, a vrstvit se na sebe, až vytvořil složitou síť. „Člověk by si jediné vlákno zachycené v nekonečnu ani neměl uvědomit,“ tvrdí Velčovský. Poté testoval, jak bude změť škrábanců na sebe navazovat – tedy zda jednotlivé dlaždice splynou a nevytvoří na velké ploše nehezké fleky, jež by byly viditelné až po položení obkladu. Zkoušel vzor zjemnit, aby příliš nepřitahoval pohled v menších prostorech, a pak zase zvětšit, aby dokázal spoluutvářet tvář velkých interiérů.
Při navrhování Linky myslel designér především na evoluci. Stejně jako umělec začíná dílo jednou čarou na papíře, architektura vznikla v prehistorických časech, kdy lidé vylezli z jeskyní a začali stavět chatrče z proutí a hlíny – poškrábané pálené hlíny. Dnes evoluce míří k betonu či 3D tisku a mluví se o tom, že keramické materiály představují budoucnost několika oborů, od raketoplánů až po budování mostů a křemíkové čipy na uchovávání dat.
„Není ani nutné vědět, že máte v koupelně takový příběh. Říkám to, protože okolnosti vzniku předznamenávají výsledek. Můžete si vzít čáru a čmárat jako v hospodě, to je jeden prvek. Pak stejnou čáru pošlete do nekonečna,“ usmívá se Velčovský.
