Na Slovensku se na některých vysokých školách začalo vyučovat hybridně, například dva dny v týdnu výuka on-line, vesměs přednášky, zbytek výuky, v niž je důležité osobní setkání, probíhá prezenčně. České ministerstvo školství spouští na středních školách obdobný model, s jedním dnem distančního vzdělávání týdně. Je to skvělé. Je skvělé, že i středoevropské společnosti se dokáží poučit z toho, co se ukázalo během společenské krize, během pandemie, jako nosné a užitečné. Že pandemie, paradoxně, usnadnila progres, který by bez ní nenastal, neboť by rutina a odpor ke změnám takovou transformaci nedovolil. Pandemie ale způsobila české, slovenské a mnoha dalším společnostem významný problém, o němž se stále nemluví, nebo jen minimálně, a to dokonce i v předvolební kampani. Odhadované statisíce "vypnutých" žáků a studentů na základních a středních školách ostře kontrastují s elitními školami, které nejprve plynule přešly během několika málo dní či týdnů do distančního modu a následně dokázaly integrovat do postpandemické výuky prvky distančního modelu, které je možné využít prezenčně, případně v hybridním modu. To, o čem se mluví jen minimálně mezi politiky a co mnohokrát zaznělo v příspěvcích konference FutureEdu, tedy pouze mezi lidmi zajímajícími se o vzdělávání a vzdělávací politiku, je znepokojující obraz společnosti s vysokou mírou nerovnosti.
